Václav Židek se před více než čtyřiceti lety stal aktivním plavcem, maratóncem a otužilcem. Dnes patří mezi pamětníky doby, kdy legendární nestor Oldřich Liška razil tomuto v té době tak unikátnímu sportu cestu k uznání a do podvědomí lidí. Již od samého počátku své sportovní činnosti začal zapisovat a shromažďovat různé příběhy včetně fotografií. O něco později k nim připojil i své zážitky z dálkových plaveb, které byly v této době sportovní kuriozitou a později se staly jedním z hlavních námětů při sepsání knihy SÁM VE VÍRU ZDYMADEL. Vždyť takové postavy jako Alfred Nikodem a jeho žák Oldřich Liška nerozlučně patří ke staré Praze, tak jako v hudbě Karel Hašler, a bylo by škoda, aby jejich jména upadla v zapomnění.
Přáním autora je, aby tato kniha pomohla těm, kteří ji budou číst, aby alespoň na chvíli zapomněli na své denní starosti a na vše špatné, co obklopuje náš současný svět.
Upřímně by uvítal, kdyby se tato kniha stala alespoň pro některé čtenáře inspirací k něčemu mimořádnému v jejich dalším životě. Pokud tomu tak bude, splní kniha svůj účel.
***
Miluji tři řeky – láskyhodné jsou všechny, ale tyhle tři tečou blízko mne a já je důvěrně znám: bahnookou Berounku, uhranutou rybami spisovatele a krásného člověka Oty Pavla, Sázavu s mělkou vodou, plnou kamení, písní a snů, a i v notách zvěčněnou chladnou královnu Vltavu, která obsahuje všechno, protože tyto různobarevné princezny do sebe přijala. A teče královským městem, které lze milovat i zatracovat, ale toho si ona nevšímá a zůstává pořád řekou královskou, ve které si své síly zkoušel jeden člověk….
Alžběta Šerberová
***
Může za to Halliburton
S Richardem Halliburtonem jsem se seznámil zhruba před sedmnácti lety. Samozřejmě prostřednictvím jeho knihy Za novými světy. Byl to on, kdo přišel s nápadem etapově proplavat určenou trasu, včetně šesti komor panamské přehrady. Zalovil jsem v knihovně a knihu vytáhl.
„Ano, pane Halliburton, byl jste to vy, co mě před patnácti lety inspiroval, abych jako dítě plaval nonstop z Radotína po Berounce a Vltavě až na Císařský ostrov do Prahy. Po břehu šel starostlivý tatínek a nesl moje svršky. Dneska jsem vyhledal znova, tentokrát proto, abych se s vámi poradil o svém plánu. Není to nic světového, uvažoval jsem o něm před rokem, ale nevyšlo mi to neboť se nám narodil druhý syn Michal.“
„Gratuluji,“ řekl hlubokým hlasem, pohodlně usazený v křesle.
„Děkuji vřele, ale kvůli tomu jsem vás, pane Richarde, nevyhledal. Nebudete se zlobit, když vám budu říkat křestním jménem?“ Potutelně se usmál a přikývl.
„Chtěl bych se s vámi poradit, a to dřív, než půjdu za svým trenérem,“ pokračoval jsem.
„Na mém plánu se nepřímo podílejí jen dva lidé. Jedním z nich jste vy, pane Richarde, a ten druhý je Oldřich Liška. Kdysi, to jsem ještě nebyl na světě, začal plavat na řece Vltavě dálkové plavby z Vraného a později se k němu připojili další plavci. Ovšem s přibývajícími stavbami přehrad se pro velký chlad vody od štěchovického maratónu upustilo. Dnes se plave jen dvanáctikilometrový úsek Vrané-Praha. Ani tenhle zbylý maratón není lehkou záležitostí, právě pro obávaný chlad vody. Mívá kolem dvanácti až třinácti stupňů. Závodu jsem se zúčastnil několikrát a vždycky ke svému údivu zjistil, že končím v dobré formě a bez známek prochlazení. Začal jsem nad tím přemýšlet a vrtalo mi hlavou, kdy toho začnu mít po doplavání dost jako většina závodníků.“
“A přišel jste na to?“ zeptal se.
„Zatím ne, ale podařilo se mi zjistit, že různými tréninky mohu tuhle hranici ještě hodně daleko posunout. Jak daleko, ještě nevím, a právě v tom je smysl mého plánu. Rozhodl jsem se proplavat ze Slap do Prahy. Tím bych vlastně vytvořil nový dálkový rekord na Vltavě, a to v podmínkách pro normálního člověka naprosto nemožných, ale pro mě vyhovujících. Pro můj pokus přímo jedinečných.“
„Dobře, dobře, ale pořád nevím, co mám s vaší plavbou společného?“
„Hned se to dovíte. Jak si pamatuji, vaše podélná plavba Panamským průplavem z oceánu do oceánu měřila osmdesát kilometrů a nevyhnula se přehradním komorám ani Foltýnům. Já to mám o ty jedovaté štičky jednodušší, ale v přehradách zase trochu složitější. Bude mě čekat ne jedna, ale dvě. Zrovna tak jako vy nechci přehrady obcházet, ale chci se nechat zdýmat, jako parník. Mám k tomu několik důvodů. Prvním je obava z křečí při případném vystoupení na břeh. Nohy totiž po několika hodinách plavby odvyknou souši, stávají se z nich jakési ploutve, a postavit se na ně uprostřed plavby by znamenalo maratón předčasně ukončit. Další obavu mám z tepelných rozdílů vzduchu a vody. I to by mohlo sehrát svou roli. Posledním důvodem je, aby plavba byla charakteru distančního. Jakékoliv vystoupení z vody během plavby by ubíralo smysl celkově vynaložené námaze i samotnému efektu z jinak nelehkého maratónu. Délka tratě by měřila třicet tři kilometry.“
Halliburton si mě přeměřil. Zdálo se mi, že na chvíli zapochyboval.
„Nevím, jestli to zvládnete. Nemám jiné zkušenosti než z průplavu, a ty už jsou v téhle chvíli zastaralé, protože hranice lidských rekordů a možností pořád stoupají. Co se týče vzdálenosti, moje plavba se nedá s vaší srovnávat, těch osmdesát kilometrů jsem plaval osm dní, a vy chcete za jeden den uplavat skoro polovinu mojí tratě.“
„Nebuďte tak skromný. Za jakých podmínek jste plaval, už neříkáte. Znám váš příběh podrobně. Nebudu mluvit o doprovázejících Foltýnech v závěru plavby a číhajících aligátorech u ústí řeky Chagres. A co tropické slunce? Paprsky jakoby pronikaly vodou. Večer, když jste vylezl z vody měl jste tělo opuchlé, samý puchýř. A co myšlenka tohle celé podniknout jako první?“
„V tom pravdu nemáte, nebyl jsem první, kdo Panamským průplavem proplaval. Přede mnou to byl Američan Wendell Green, bydlící na území průplavu. Pracoval u státní pošty a od malička byl, asi jako vy, horlivý plavec. Ještě před tím, než byl průplav dostavěn, zabýval se myšlenkou, zda by bylo možné jím proplavat. Šest dní v týdnu těžce pracoval, pro sebe a pro své plány měl jen neděli. Ovšem je pravda, že nebyl posedlý drzými myšlenkami jako já. Nežádal, aby mu otevřeli závory komor, ale spokojil se s tím, že kolem nich přešplhal, a komory přeplaval, když v nich nebyly lodě. Nechme ale Panamský průplav stranou. Váš nápad se mi líbí. Rozhodně vám budu držet palce. Mám jenom obavu, jak pořídíte u vašeho guvernéra se žádostí o povolení přehradami proplavat. Jako dnes vidím reakci guvernéra Walkera, když jsem ho požádal o schválení stran komor. Ta žádost byla tak neslýchaně drzá, že se napřímil a důkladně si mne prohlédl. Kdybych býval požádal, aby mi dali průplav darem, aby mi ho zabalili do slámy, dali do bedny a poslali expres rekomando lodí do New Yorku, nebyl by býval víc překvapen – ale to všechno znáte z mého dřívějšího vyprávění.“ Pozorně se na mě podíval a pousmál se. „Budu vám fandit, a až to budete mít za sebou, uvidíte, že to rozhodně stojí za všechnu vynaloženou námahu.“
Probral jsem se a kniha Za novými světy putovala na své místo do knihovny.
Bylo rozhodnuto. Zítra, než pojedu z tréninku z Braníka, seznámím se svým záměrem (jako druhého v pořadí) Oldřicha Lišku.
***
„To znamená, že bys to plaval v některém prázdninovém měsíci? Kývl jsem a pochopil, že souhlasí.
„Když všechno klapne, některou sobotu v srpnu, ale to bude záležet na spoustě okolností. Chci si udělat podrobný tréninkový plán na všechny měsíce až do dne plavby a i během přípravy proplavat ve dvou termínech etapově celou trať. Nejdřív Štěchovice-Praha a pak ze Slap do Vraného. Největší starost mi dělá, jak pochodím na povodí Vltavy s povolením výjimky proplavat oběma přehradami.“
Oldřich zamyšleně přikývl.
„Nezapomněl jsi na lékaře? Budeš ho potřebovat nejen pro samotnou přípravu, ale hlavně při plavbě. Bude to náročné.“
„Chtěl jsem požádat o lékařský dohled při přípravě a během maratónu doktora Hnutu z předsednictva Pražského plaveckého svazu. Vím, že mě neodmítne, je to velký fanda do plavání. Asi za týden půjdu na Povodí a taky se zastavím u něj v ordinaci. Co se týče generální prohlídky těsně před plavbou, tu si nechám udělat u doktora Volfa týden před startem.“
Oldřich byl pořád zamyšlený. Najednou řekl:
„Nechci tě zrazovat, ale co si takhle místo toho všeho zaplavat na Lipně a udělat tam nějaký dálkový rekord? Překrásná příroda, čistá voda, ne jako tady Vltava u Prahy.“
Nenechal jsem ho domluvit.
„Oldo, nezlob se, ale já už se rozhodl. Mám k tomu jeden pádný důvod, a to je především teplota vody, tu chci na sobě vyzkoušet. V tomhle maratónu mi nepůjde ani tak o vzdálenost, jako o výdrž v podmínkách velkého chladu.“
Oldřich se zasmál.
„Nejsi o nic lepší, než jsem byl já. Nikdy nezapomenu na svůj pokus, kolik a co vydržím v ledové vodě. Rozhodl jsem se v ní vydržet bez pohybu co nejdéle. Vidím to jako dnes. Bylo klidno, bezvětří, kolem Vltavy plno sněhu, na vzduchu mínus pět. První příznaky se začaly projevovat po půl hodině: začaly mi dřevěnět nohy, prsty u rukou a nakonec celé ruce. Když jsem rukama udělal nějaký pohyb, cítil jsem, jako bych měl v těle provazy a někdo za ně tahal. Chlad vody pak začal pronikat do žeber a celého těla. Mezi třicátou pátou a čtyřicátou minutou se z prochlazení dostavila příjemné euforie. Já byl jako opilý. Přišla dobrá nálada. Začal jsem si zpívat, nepociťoval žádnou zimu a bylo mi všechno jedno. Měl jsem pocit, že ve vodě vydržím jak dlouho budu chtít, a vůbec se mi nechtělo ven. Museli mne vytáhnout násilím. Co se dělo potom, to bylo přímo úděsné. Kamarádi mě museli podpírat a já nemohl vůbec vládnout nohama, ty odmítaly poslušnost. Chvílemi jsem vůbec necítil srdce a hned zase měl čtyři, tak bláznivě tlouklo. Chtělo se mi zvracet, točila se mi hlava, prostě jsem se cítil strašně zle. Trvalo den a noc, než se mi podařilo z toho vyhrabat.“
Uvědomil jsem si, že málokdo znal Oldřicha Lišku jako průkopníka maratónského plavání, byl znám převážně jako dirigent velkého sboru otužilců u Zlaté kapličky, účinkujících na Štěpána. Když začínal plavat dálkové plavby, moc se o tomhle sportu mezi lidmi nevědělo a jeho plavecký pětadvacetikilometrový výkon ze Štěchovic do Prahy byl oznámen v tisku jednou větou jako inzerát: Prodá se pračka. Značka: Levně. Jeho výkony nebyly po druhé světové válce náležitě oceněny, zůstaly bez povšimnutí a časem byly zapomenuty. Rád experimentoval i v nočních maratónech, svědčila o tom i přezdívka, kterou dostal od svých kolegů – vodní noční sova. Pomalu a jistě se stával průkopníkem i obnovitelem maratónů stejnou měrou, jako v otužování.
„Měl by sis zajet za Kovalčíkem, aby ti dělal rozhodčího. Budeš plavat v čase dovolených a Robert nemusí být v té době v Praze,“ řekl teď.
„Budu muset,“ souhlasil jsem. Robert Kovalčík, profesor tělovýchovy, patřil mezi ty dobrovolníky, kteří nikdy neváhali pro tělovýchovu obětovat volný čas. Nevzpomínám si na žádnou větší plaveckou akci, u které by nebyl jako hlavní rozhodčí. Jeho urostlá postava, černé vlasy a elegantní plnovous nedávaly možnost uhádnout tomuto muži léta. Vypadal na pětatřicátníka a bylo mu osmačtyřicet. Nikdy toho moc nenamluvil. Svým vystupováním budil u sportovců i všech kolem patřičný respekt. Stejně tak je těžké si odmyslet od sportovního otužování Oldřicha Lišku, zrovna tak je nemožné odmyslet si zasmušilou tvář Roberta Kovalčíka od nějakého maratónu či otužilecké soutěže.
S Oldřichem jsme se rozloučili s tím, že mu dám vědět, jak dopadlo mé jednání na Povodí Vltavy.
Pokračování příští týden …
***
Fotografie z archívu © Václava Židka
Ilustrace exkluzivně pro CzechFolks.com Plus © Olga Janíčková
S laskavým svolením V. Židka převzato z CzechFolks.com Plus ©, kde byl článek publikován