Dovolte mi proplavat přehradami
Stál jsem na Rohanském ostrově před žlutým vchodem do nouzové stavby. Na dveřích připevněný nápis Povodí Vltavy – závod Dolní Vltava – a já jsem byl nesmírně zvědavý, jak celé jednání dopadne. Ve vrátnici jsem se zeptal, kdo obhospodařuje přehrady na dolním toku Vltavy. Bylo mi sděleno, že úseková technička Svatošová. Byla to hezká blondýnka, které jsem se představil a řekl, že sháním výjimku pro proplutí komorami přehrad ve Štěchovicích a ve Vraném nad Vltavou. K mému překvapení řekla, že není nic snazšího, než napsat žádost, ve které bude datum a hodina proplutí. Žádost mám přinést k ní. Zůstal jsem na ni civět. To snad není možné! Připadalo mi, jako by tu byli na takové žádosti zvyklí a stávalo se to každodenně.
„Nevím, jestli mi dobře rozumíte. Vy máte na mysli jaké proplutí?“ zeptal jsem se. Paní Svatošová se usmála: „Chcete přece proplout se svou lodí.“
V tom momentě mi bylo jasné, že to hlavní teprve přijde. Nadechl jsem se.
„Ne. Žádnou loď nemám. Komorami přehrad bych rád proplaval jako plavec. Už mi rozumíte?“
Moje upřesnění vyvolalo zajímavý šok. Jako bych ji zčistajasna požádal o ruku s tím, že na svatební cestu poplaveme ouškem proti proudu do Budějovic. Několikráte se nadechla a zase vydechla, pak se rozhlédla po kanceláři, jako by se chystala volat o pomoc. Po chvilce začala mluvit.
„Tak to jsme tu ještě neměli. Nevím, co k tomu mám říct. Můžete mi sdělit, co vás k tomu vede?”
Ptala se opatrně a tiše, jako by mluvila s duševně chorým člověkem. Bylo nutné vysvětlit jí můj plán podrobněji. Když jsem skončil, byla paní Svatošová už klidná, dokonce jako by mi trochu fandila. Ale řekla:
„Nevím. V téhle chvíli se mi to zdá absolutně nemožné. Vždyť byste byl první, kdo by přehradami proplaval, navíc riziko při pobytu v komoře v čase zdýmání je veliké. Jsou tam víry, které by vás mohly stáhnout pod vodu. A o tom, jestli poplavete nebo ne, může rozhodnout jen ředitel. Ale tady z místa vám mohu s určitostí říct, že se vám to povolení nepodaří získat.“
Usilovně jsem přemýšlel.
„Povolili by mi vstup do komor se záchranným kruhem? Představoval bych si to asi takhle: jak by se uzavřela vrata komory, byl by mi na vodu hozen záchranný kruh na laně. V něm bych byl po celou dobu zdýmání, samozřejmě přivázaný k motorové lodi. Riziko by se podstatně snížilo…“
Chvilku bylo ticho, pak se pousmála a řekla:
„To není nejhorší nápad. Zkuste tohle bezpečnostní opatření zformulovat v žádosti. Napište ji co nejrychleji, dejte si ji potvrdit vaším oddílem a pak ji doneste rovnou řediteli Schmidtovi. Sedí na konci chodby vpravo. Pokusím se ho na to duševně připravit. Je tu naděje, že se vám to podaří.“
Z výsledku téhle první průzkumné výpravy jsem měl radost jako malý kluk. Moje cesta směřovala ihned za doktorem Hnutou, se kterým jsem měl smluvenou schůzku. Jaroslav se měl stát mým andělem strážným. Před třemi dny byl obeznámen s mým záměrem. Souhlasil a slíbil mi všechnu možnou pomoc. Byl od dětství fanda do plavání a teď ve čtyřiceti se mimo dobrovolných funkcí v plaveckém svazu staral ještě jako lékař o plavecký potěr ve Slavii IPS. Naše dohoda se týkala pravidelných čtrnáctidenních lékařských kontrol u něj v ordinaci a slíbil, že se zúčastní některé z mých tréninkových plaveb, pochopitelně jako lékař. Trénink na Vltavě jsem chtěl začít v polovině dubna, kratšími vzdálenostmi jako Modřany-Braník, pak Zbraslav-Braník a asi v květnu bych plaval až od Vraného. Úsek Vrané-Praha patří pro chlad vody k nejnáročnějším, ale budu-li plavat už od dubna, zvyknu si. Jaroslav mě varoval i před nečistotou vody, protože když budu plavat denně, neubráním se alespoň malému napití, jak správně usoudil. Dohodli jsme se proto, že mi od příští kontroly začne píchat gamaglobulin, aby byla alespoň nějaká záruka, že nechytnu infekci.
„Ostatně, jak vlastně trénuješ?“ zeptal se. Zasmál jsem se.
„Dělám, co mohu. Ráno vstávám ve čtvrt na pět, pět až deset minut se sprchuji ve studené vodě a pak si dám rozcvičku pro zahřátí. Potom si obleču slabý teplákový dres a vyběhnu do zimy na ulici. Běhám tak každý den ze Žižkova do Dejvic, mám to vyměřené, do zaměstnání a zpátky to mám dvanáct kilometrů. Nejhorší je to přes centrum Prahy, koukají na mě jako na blázna. Odpoledne přiběhnu domů, ledová sprcha a zase rozcvička a posilování. Večer mě čeká bazén v IMCE nebo v Podolí. V zimě provádím třikrát týdně otužování v Braníku na volné řece. To víš, lepší podmínky si u nás nevymyslím.“
„Jak známo, v drsných podmínkách se rodí velké věci,“ usmívá se Jaroslav, a s tím jsme se rozloučili.
„Sleduji tě delší dobu a zdá se mi, jako bys měl nějaký problém,“ řekl jednoho dne kolega a kamarád Luboš Votánek – starý tramp a správný chlap od vody.
Uvědomil jsem si, že by mně mohl poradit.
„Jde mi o tu plavbu ze Slap do Prahy. Všechno mám už naplánované, mimo povolení proplout přehradami a lodního doprovodu. Potřeboval bych dvě doprovodné lodě, samozřejmě motorové. Ty, jako náměstek šerifa osady Údolí ticha, bys mi možná mohl pomoct nebo poradit.“ Luboš patřil ke starým členům osady, která vznikla v roce 1927 na levém břehu Sázavy proti Lukám pod Medníkem. Je to osada s bohatou sportovní tradicí. Každý rok se tu pořádaly sportovní soutěže, například volejbalový turnaj o putovní pohár Standy Jeřába. Za první republiky měla osada dvě hokejová a jedno fotbalové mužstvo.“
„Něco bych měl, ale to bych se musel napřed zeptat. Vedle mojí boudy mají chatu Pavel Sočava a Karel Kutelvašr, zvaný Fašr, synovec toho známého generála. Oba jsou členy motorového oddílu jednoty Pragotron a vlastní větší motorové lodě. V sobotu s nimi budu mluvit, tak se zeptám.“ Vytáhl ze stolu nějaký obrázek vystřižený z novin. Byla na něm bílá loď, na které stály dvě mužské postavy.
„To je ona, vidíš? Ještě je u toho reportáž, tu si pak přečti.“
Výstřižek pocházel z Lidové demokracie a byl nadepsán Od mostu k mostu a Jeli jak do Vraného a dostali se do Londýna. Hned pod nadpisem začínal odstavec: Londýn /čt/: Pražští šedesátišestiletí důchodci Václav Loch a Svatopluk Duchoň dopluli včera, 26. července 1973, z Prahy do Londýna na motorovém člunu. Jejich plavba trvala 20 dnů… Následovala podrobná reportáž celé plavby. Luboš mě přerušil:
„Teď toho nech a poslouchej. Tahle loď je úplně stejná jako lodě Pavla a Karla, jsou vlastně toho druhu jen tři v republice. Všichni si je postavili podle jednoho návrhu. Délka sedm metrů, šíře dva třicet, ideální čluny pro tvou plavbu. Jméno Václav Loch jsi možná někdy slyšel.
V roce 1928 vzal kánoi a pádloval do Amsterodamu, a to jenom proto, aby viděl olympijské hry a na nich běžet Vohralíka. Tam dostal účastnickou medaili. A pak se pustil s pádlem v ruce dál přes kanál La Manche a zdolal ho za sedm hodin. Byly toho tenkrát plné noviny, doma i ve světě. Moc mu tehdy vadilo, že se nedostal až do Londýna. Teprve po pětatřiceti letech se mu to splnilo. Představ si, že na celou plavbu vyrazili každý se 120 dolary a 400 korunami v kapse.
Plavba vedla přes Mělník a Hřensko do Magdeburgu, kde odbočili do Středozemského kanálu a plavili se přes Braunschweig, Hannover a Munster do Weselu. Když zdolali Rýn, projeli Nijmwegen, Dortrecht, Terneusen, Gent, Bruggy, Ostende a Dunkergue. Do Calais dorazili 22. července.
O dva dny později, ráno v pět, vjeli do Lamanšského průlivu. Měli štěstí. Moře bylo klidné, a tak nezastavili ani v Doveru, ale mířili podél anglického pobřeží k ústí řeky Temže. Když zakotvili u Towerského mostu, měli za sebou rovných 20 dnů plavby. Zpátky museli tou samou štrekou, protože neměli na to, aby mohli za patnáct tisíc korun poslat loď nazpátek, tak se vraceli jak přijeli.
Za 52 dnů ujeli 4000 kilometrů, spotřebovali přes 700 litrů benzínu a jenom si utahovali řemeny u kalhot, protože v životě nezažili tolik hladu, jako na palubě svého Zvíkova. K tomu si představ, že neměli ani záchranné pásy, ani vesty, ani reflektor na lodi. Mysleli, že si všechno koupí venku, ale peníze jim nezbyly žádné. Konzervy měli na jednu cestu, ze dvou motorů se jeden porouchal a při zpáteční cestě přes Kanál si je podávaly dvoumetrové vlny. Přesto dopluli a zakotvili v Praze u Mánesova mostu.“
S uznáním jsem se podíval na obrázek dvou mužů na malé bílé lodi. Byl to úctyhodný sportovní výkon a vlastně se o něm neví. Luboš mezitím prstem ukázal na mapě na sedmikilometrový úsek Slapy – Štěchovice.
„K tomu ti taky něco povím. Tenhle úsek patří k nejchladnějším na Vltavě vůbec. Jsem zvědav, jak ho zvládneš. Voda je tu schovaná před sluncem v takovém kaňonu, a že ze Slap teče jenom ta spodní, sluncem nevyhřátá, to ti nemusím ani povídat. Špatné je i to, že je stojatá, budeš to mít namáhavější.“
„Aspoň se zahřeju,“ usmál jsem se. Už za první republiky se plavaly maratóny ze Štěchovic do Prahy, dokonce i z Kamýku, samozřejmě na etapy. Plavalo se deset až šestnáct kilometrů denně, přenocovalo se někde na břehu a pokračovalo se dál až do Prahy. V té době se maratóny nekonaly pravidelně, několik let byla vždycky pauza. Až v roce 1949 založila TJ Hostivař 1. ročník Štěchovice-Praha a na jeho start k mostu vedle přístaviště parníků přišli jenom dva plavci: Oldřich Liška a Vlasta Žán. Tento rok byl záležitostí zkušební, nikoliv masovou.
Žán nedoplaval, vzdal u Skochovic, Liška vydržel až na plovárnu Mlýnek v Praze. Celou dobu plaval úsporně prsa, a za deset hodin třicet minut byl v cíli. Už tehdy předvídal, že neprorazí jenom s otužováním. Tenhle sport bylo třeba sloučit s jiným, který bude daleko přitažlivější. Sportovní otužování se začalo stávat nezbytným doplňkem dálkového plavání ve studených vodách.
Pokračování příští týden…
***
Fotografie z archívu © Václava Židka
Ilustrace exkluzivně pro CzechFolks.com Plus © Olga Janíčková
S laskavým svolením V. Židka převzato z CzechFolks.com Plus ©, kde byl článek publikován