Úspěch u guvernéra aneb Za tonáž se neplatí
V dalších dnech jsem se vydal za ředitelem Dolního toku Vltavy Františkem Schmidtem. Byl to muž ve středních letech a trochu robustnější postavy. Sdělil jsem mu, že bych potřeboval povolení výjimky k proplavání komorami ve Štěchovicích a ve Vraném nad Vltavou, a to jako plavec.
Zůstal klidný a trochu se usmál.
„Už jsem o tom slyšel. Můžete mi dát písemnou žádost k nahlédnutí?“
Vytáhl jsem z tašky čerstvě napsanou supliku a podal mu ji. Zběžně přelétl text očima a pak začal číst nahlas: Žádáme o povolení výjimky pro mimořádné proplutí jednoho dálkového plavce a dvou sportovních motorových lodí přehradní komorou Štěchovické a Vranské přehrady. Obě motorové lodi P3-912 a P4-911 budou zabezpečovat plavce Václava Židka při pokusné dálkové plavbě Slapy-Praha (33 km), která by se uskutečnila některou sobotu v měsíci srpnu letošního roku. Dále vás žádáme o souhlas k proplutí samotného plavce, který by v čase vypouštění vody z komor byl v záchranném korkovém kole. Kolo s plavcem by bylo po celou dobu vypouštění pevně uvázáno k doprovodné motorové lodi lanem, aby se zabránilo případnému stržení víry pod hladinu vody. Plavec bude proplouvat na vlastní zodpovědnost. Proplutí komorou Štěchovické a Vranské přehrady je nutné v zájmu dokončení celé plavby nonstop. Věříme, že jak to bude jen trochu možné, vyhovíte naší žádosti. Přesné určení dne i přibližné hodiny, kdy bude tato dálková plavba uskutečněna, vám bude písemně oznámeno do čtyřiceti dnů ode dne doručení vašeho souhlasu. Podepsán předseda oddílu Oldřich Liška a tajemník TJ Hostivař Jiřina Hubáčková. Chvilku bylo ticho. Ředitel mlčel, ale očima se usmíval.
„Tak tohle jsme tu ještě neměli. Dodržíte-li bezpečnostní opatření, tak vás do komor pustíme. Se záchranným kruhem. Celkový čas vypouštění vody bude dvakrát prodloužen, takže se vám nemůže nic stát.“ Skoro jsem nevěřil svým uším, jak hladce to prošlo. Srdce mi pořádně tlouklo. Být tady Halliburton, pomyslel jsem si, a vybavil se mi jeho osobní rozhovor s překvapeným guvernérem Walkerem: „Ale pane Halliburtone, něco takového se ještě nestalo co Panamský průplav stojí. Zdržel byste dopravu. Jen si uvědomte, jaké úžasné peníze by to společnost stálo! A jak byste chtěl zaplatit průplavní poplatky?“ „Zrovna tak, jako každá jiná loď, pane guvernére. Zaplatím podle tonáže.“
„Podle tonáže? Vy?“ vykřikl generál Walker, dívaje se na Halliburtona, který vážil šedesát tři a půl kilogramu. A dal se do smíchu, jako by v životě neslyšel nic směšnějšího.
„No tak dobře. Vyhrál jste. Nechám vás plavat, ale jen pod jednou podmínkou, drahý příteli, a to, že na sebe berete odpovědnost za všechny škody a poškození, které Panamskému průplavu způsobíte.“
V téhle chvíli jsem byl vlastně tak daleko, jako kdysi Richard Halliburton. Měl jsem předběžný ústní souhlas guvernéra Povodí Vltavy a v duchu si představoval dvě ohromné plavební komory (každá přes sto metrů dlouhá, kolem dvaceti metrů hluboká a dvanáct metrů široká), jak se plní tisíci kubických metrů vody pro malé smítko plovoucí na povrchu. Viděl jsem v duchu obrovité mechanizmy, jak rachotí a sténají. Kolosální vrata se těžce a pomalu rozevírají, tisíce koňských sil se dávají do pohybu, až duní základy přehrady a zem kolem. Ředitel Schmidt vstal a někam telefonoval. Za chvíli vešel nějaký muž, kterého mi představil jako pana Maličkého. Několika větami ho seznámil s mým plánem a zeptal se na jeho názor. Pan Maličký řekl:
„Jestli se mohu vyjádřit, tak si myslím, že to nebude dobře možné, poněvadž to není povolené.“
– Úplně jsem ztuhl…
„Pročpak by to nebylo možné?“ zeptal se ředitel. „Ukažte mi, prosím, předpis, který by zakazoval jednotlivému plavci pobyt v komoře v čase vypouštění. A jak jsme se již dohodli, plavec bude v době spouštění v záchranném kruhu, uvázanému k motorové lodi. Ale to vám přece už bylo řečeno.“
Pan Maličký mlčel a po nějaké chvíli řekl: „Jistě. Máte pravdu, žádný takový předpis není.“ Nevěděl jsem, jestli se mám v duchu smát anebo jen žasnout. Ředitel mu podal mou žádost. „Tady máte žádost, můj názor znáte, a snažte se to co možná v nejkratším termínu vyřídit. Samozřejmě kladně. Co se týče rychlosti zdýmání, musíme se ještě poradit.“ Obrátil se na mne.
„Pro vás bude možná bezpečnější, když vás budeme spouštět víc než dvojnásobek času běžného zdýmání, to znamená, že ve štěchovické komoře, která je hlubší, byste byl kolem čtyřiceti minut.“ Vybavilo se mi nekonečných čtyřicet minut čekání v ledově chladném a nehostinném prostředí přehrady, a po zádech mi přeběhlo lehké mrazení. Ale byl jsem tak dobře naložen, že bych snad v tom momentě souhlasil i se zdýmáním celý den.
Ředitel si se mnou ještě chvilku povídal – jak mi sdělil, dělal a ještě dělá do kanoistiky v TJ Kotva Braník.
„Dodnes rád vzpomínám, jak jsme koníčkovali až do Hluboké, nebo naložili kánoe na dřevěný šíf plný kamení, který byl tažen koňmi proti proudu až do Kamýka. Nasedli jsme do autobusu a jeli za ním. Za války jsme to měli, jako většina sportovců, těžké. Byl zákaz koníčkování, protože pravý břeh Vltavy byl vyčleněn pro vojenské cvičiště SS. No nic, trochu jsem odbočil. Co se týče vody vytékající z přehrady ve Slapech, bude pořádně ledová, hádám kolem desti stupňů. Z této přehrady jde jen spodní voda, a ta dokáže být setsakramentsky jedovatá. Rozhodně vám budeme držet palce a sledovat, jak dopadnete.“
Ředitel vstal a rozloučili jsme se, měl nějaké neodkladné jednání ve Štěchovicích. Při svém odchodu jsem si všiml, že kalendář na zdi ukazoval 15. února 1974.
Za pár dní jsem navštívil Oldřicha Lišku doma a měl v kapse saka ukryto překvapení v podobě dopisu. Bylo pozdní odpoledne a Oldřich teprve obědval. Paní Lišková přiložila lopatku uhlí do kamen a odešla zase do kuchyně.
V pokoji nebylo nijak přetopeno, spíš chladno. Tady se asi moc uhlí nespálí, pomyslel jsem si, a vzpomněl na jednu příhodu z ledna roku 1951. Bylo to těsně po vánočním vystoupení na Vltavě u Národního divadla. V novinách se pak objevil článek s palcovým titulkem: Oldřich Liška nepotřebuje příděl uhlí! – Byl to jeden z posledních článků, které ještě vyšly v souvislosti se zimním plaváním na Vltavě. A jelikož to bylo v poválečné době, kdy byl nedostatek paliva, ještě dlouho zastavovali na ulici Lišku náhodní chodci a zdvořile se ptali, jestli je pravda, co psali v novinách, a jestli by jim svůj příděl uhlí nepřenechal.
Z kapsy saka vytahuji obálku:
„Včera mi přišlo písmo z Povodí.“ A protože Oldřich jedl, začal jsem nahlas číst obsah dopisu: Na základě vaší žádosti ze dne 15.2. 1974 a po předběžné ústní domluvě se Státní plavební správou Praha vám sdělujeme: Mimořádné proplutí plavebních komor Štěchovice a Vrané nad Vltavou plavcem Václavem Židkem povolujeme. V prostoru plavebních komor a při vlastním proplouvání musí být plavec v záchranném krkovém kruhu, který bude připoután k doprovodnému člunu. Posádka doprovodného člunu a i plavec musí v prostoru plavebních komor dbát pokynů a příkazů obsluhy plavebních komor. Pro vaši informaci, že při zpomaleném zdýmání jsou proplouvací časy u komory Štěchovice – 30 minut, u komory Vrané nad Vltavou – 20 minut. Vaši žádost s naším vyjádřením postupujeme současně Státní palvební správě, která určí podmínky pro plavbu v říční trati mimo objekty. Jinak vás upozorňujeme, že ve smyslu § 421 Občanského zákona neodpovídáme za škodu vzniklou ani plavci, ani členům posádky a doprovodných člunů. Je proto třeba z vaší strany celou akci zabezpečit tak, aby nemohlo dojít ke škodlivým následkům. Vedoucí provozu závodu Dolní Vltava inženýrka Bauerová, vlastní rukou.
Podíval jsem se na Oldřicha. Seděl ani nedutal, a taky ani nejedl. Paní Lišková nám přinesla kávu a čerstvě upečenou bábovku. Pak se posadila tiše stranou, v rohu u dveří na pohovku.
„Tak se ti to podařilo. Dneska mohu být upřímný, moc jsem totiž nevěřil, že ti dají vyjímku. Blahopřeju,“ řekl nakonec Oldřich a podal mi přes stůl ruku.
„Už zase plavete?“ usmála se paní Lišková. „Jestlipak vás někdy napadlo, že my ženy to s vámi nemáme lehké? Ani oběd nedojedl. Jez, budeš to mít studený. Vyprávěl vám někdy, jak se za druhé světové války otužoval vzduchem? Ne? To jsme byli svoji krátkou dobu a já si na ten jeho sport teprve zvykala. Představcte si, že ještě s jedním kamarádem na sobě dělali pokusy, kterým říkali otužování vzduchem. Po tři roky každou zimu, v krčském lese nebo Tróji. Tam se svlékli do trenýrek, svršky dali do batohu a chodili jako blázni několik hodin po lese.“
„Omyl. Začínali jsme od půl hodiny,“ upřesnil Liška a pokračoval: „Doba procházek byla různá, záleželo na počasí a jak silný byl mráz. Když bylo klidno a mráz mínus pět až mínus sedm, procházeli jsme se až dvě hodiny. Skutečně to trvalo tři roky, až se stalo něco, co nás donutilo toho nechat. Šli jsme zase jednou takhle vysvlečení, batohy s oblečením na zádech. Protože byl pořádný mráz, rázovali jsme rychlým vojenským pochodem krčským lesem. Najednou se ozval povel: – Stůjte! A ruce vzhůru! – V mžiku jsme měli pročervenalé ruce nad hlavou.
– Neotáčet se, nehýbat se! Jinak střílím! Nedovolili jsme si ani hlesnout. Cítil jsem mrazení v zádech, pak zase horko. Bylo nám jasné, že ten za námi má zbraň a že se s námi nechce bavit o počasí. – Co tu pohledáváte a co jste zač? – začal nás vyslýchat. Dal jsem se do vysvětlování, ale bylo to marné. Muž, který nás držel na mušce, byl hajný a považoval nás za právě shozené parašutisty. Zachránila nás legitimace APK, kterou jsme měl náhodou s sebou v batohu. Bylo to štěstí, býval by nás předal Němcům. Když nás propouštěl, pohrozil, že jestli nás v lese znovu takhle natrapíruje, předá nás policii. Takže jsme toho radši nechali. No a tehdá jsem přišel na to, že otužování vzduchem je sice dobré, ale ne tak účinné jako otužování vodou. Otužilost organismu, kterou získáš v nulové vodě, docílíš na vzduchu, kde je bezvětří a poklidno, až při mínus patnácti stupních. Takže chodit v nátělníku a v krátkých kalhotech po Praze je zbytečné.“
Vzpomněl jsem si na vyprávění našeho oddílového kolegu a komentátora pro přímé přenosy ČTV Vladimíra Kulíčka : „Jiřího Pokrovského jsem znal dost dlouho a měl jsem to štěstí, že on mě ne! Potkával jsem jej po Praze i v zimě za mrazu v kraťasech, v letní košilce s krátkými rukávy a vždy s batůžkem na zádech. S titulkem Pražský Krakonoš se jeho fotka objevila i ve veřejně prodávaném kalendáři. Na přehradě v Praze-Hostivaři měl jakousi kůlnu, před kterou sedával s přibližně stejně starými soukmenovci a prý se koupal denně i v zimě pokud to šlo a přehrada nebyla zamrzlá. S Liškou se neměl rád. Olda by jej rád vzal do oddílu, ale on se nechtěl podrobit lékařské prohlídce, svlékat se v šatně a podrobit se všemu, co dělali ostatní. Proto mu Olda zakazoval účast na všech akcích otužilců, ale nebylo to nic platné. Jirka dělal Oldovi všechno naschvál. Při veřejných vystoupeních byl první ve vodě sólo, končil poslední a tak upoutal největší pozornost veřejnosti. Olda mu prorokoval špatný konec pro nesprávné otužování a ironie osudu je, že všechno dopadlo jinak – Pokrovský přežil Lišku o řadu let. Po smrti Jirky zmizela i hostivařská kůlna.“
Ani já jsem nikdy nebyl zastáncem tohoto druhu otužování, považoval jsem to spíš za producírování před veřejností, za určitý druh exhibicionismu. Vybavilo se i setkání se známou polskou zpěvačkou Marylou Rodowiczovou při jednom plaveckém maratónu v Polsku.
Pamatovala si plavbu přes Vislu a povídali jsme si o jejích častých cestách do Prahy. Zeptala se na podivného muže s dlouhým vousem, zato v krátkých kalhotách a tričku bez rukávů,
kterého často potkávala v centru města, jestli taky patří mezi pražské otužilce. Ujistil jsem ji, že nikoli, že se jedná o člověka, který spíš chce na sebe upoutat pozornost.
Protože Oldřich byl dobře naladěn, tak jsem se zeptal:
„Pamatuješ si vlastně na své první zážitky s vodou? Jak jsi přišel k tomu, že sis zimní vodu tak oblíbil?“
Olda se usmál. „To by bylo delší povídání a musel bych začít pěkně od Adama. Tatínek, který se jmenoval František, byl umělecký truhlář a ještě za svobodna se vydal do světa na vandr. Skončil ve Vídni, kde se u císaře Franze Josefa I. naučil dělat umělecký nábytek. Když se vrátil do Prahy, začal pracovat ve Stromovce u firmy Röls. Přestože byla velká nezaměstnanost, měl díky talentu a zručnosti práce dost, například v chrámu svatého Víta jsou od něj ručně vyřezávané dveře pod varhanami. Maminka pracovala jako služka u pánů, a když se vzali, bydleli na Pankráci, kde se narodila má sestra. Po roce se přestěhovali do Nuslí do Táborské ulice do prvého poschodí. Ten dům poznáš podle vousatého ponocného s lucernou, stojí u vchodu, v jedné ruce drží svazek klíčů a zády podpírá arkýř. A tam jsem se narodil já.
Dodnes vzpomínám na vesničku Bubovice v jižních Čechách, odkud mám nejhezčí vzpomínky na první setkání s vodou. Jako čtyřletí caparti jsme se chodili koupat na bělidlo do potoční strouhy. Ti, co neuměli plavat, okouněli kolem, ti odvážnější si namočili nohy. V poledních pauzách se na nás chodili dívat sedláci a čeledínové a bavili se tím, že nás házeli do strouhy hluboké přes jeden metr. Když viděli, jak se ve vodě hrabeme a prskáme, bylo jim to strašně k smíchu, Ty, co se začali topit, vytáhli ze strouhy bidlem. Výsledek byl, že se většina z nich nikdy nenaučila plavat. V sedmi letech jsem přeplaval čubičkou několikrát za sebou sedmimetrovou strouhu, v devíti dokázal přeplavat napříč kilometrový rybník. O tři roky později jsem si troufnul přes rybník na délku tam i zpět, to byly tři kilometry. Mezi kluky to byl výkon. O tomhle dálkovém plavání nevěděla moje teta samozřejmě nic. Jednou se vracela z pole domů s plnou nůší trávy na zádech a já si to hasil uprostřed rybníka z jednoho konce na druhý. Jak to uviděla, strašně se vylekala a převrátila se i s nůší na záda. Když se jí podařilo postavit na nohy, začala křičet, radši nebudu ta slova ani opakovat. Zkrátka jsem měl co dělat, aby mě neposlala šupem zpátky do Prahy. Ale netrvalo dlouho, a s klukama jsme si vymysleli, že bychom mohli proplavat těch rybníků několik.
Nabízela se kaskáda rybníků od Blatné až k Mirovicím. Začali jsme brzo ráno. Přeplavali jsme první rybník, druhý, třetí. Když bylo poledne, trýznil nás strašný hlad. Šli jsme do nejbližšího stavení a poprosili o trochu jídla. Selka nám dala kus tvarohu, másla a žitný chléb. My jsme pak v plavání pokračovali, ovšem ne směrem domů, ale pořád na jih. Večer se domů vrátit nešlo, poněvadž žádná doprava neexistovala a ani bychom na ni neměli peníze. Tak jsme zalezli do nejbližšího stohu. A ráno pak jsme pokračovali v dalším objevování nových světů, pořád směrem na jih. Toho dne skončila kaskáda rybníků a nás přece jen napadlo, že bychom se měli konečně vrátit. Počkali jsme si vždycky na nějaký projíždějící kočár, na ten si zezadu naskočili, a tak na nápravě, celí zaprášení, dorazili až domů. Teta samozřejmě řádila jako pominutá. Já jsem dostal nářez, že mi zadek hrál jako duha všema barvama. Nebylo divu, už i pan farář chtěl ohlásit naše utopení při bohoslužbách v kostele. Já jsem sliboval, co se dalo, ale trvalo to dost dlouho, než jsem ji uprosil.
Takhle tedy začala moje láska k vodě. Vlastně nezačala otužováním, ale dálkovým plaváním. Se studenou vodou a otužováním jsem začal o něco později, jako skaut, a to mi nebylo ještě osmnáct.
A já jsem v té době objevil pro dálkové plavání Vltavu. Začalo to z Modřan do Prahy, pak z Davle do Prahy, až jednou, v roce 1928, jsem dokonce zkušebně plaval i ze Štěchovic. Jak dlouho, to už nevím. Pamatuju se, že jsem plaval určitý úsek, pak si ve vodě odpočinul a pokračoval tak až do Prahy. Já jsem tehdy neuměl žádný kloudný styl a nebyl jsem nikde organizovaný. Až o rok později mě v klubu APK naučili plavat klasický styl prsa. Byl to známý klub a byla při něm později založena odnož Zimní záchrany tonoucích, vedená Nikodemem. Hlavní náplní této sekce bylo otužování, teprve na druhém místě dálkové plavání. Dneska je to naopak. Ale koukám, že jsem se rozpovídal a úplně zapomněl, že jsi přišel kvůli něčemu jinému.“
Ten den Liška o svém mládí už více neprozradil. Probrali jsme další podrobnosti mojí plavby, která se nezadržitelně blížila. Když jsem odcházel, byla už tma.
Pokračování příští týden …
***
Fotografie z archívu © Václava Židka
Ilustrace exkluzivně pro CzechFolks.com Plus © Olga Janíčková
S laskavým svolením V. Židka převzato z CzechFolks.com Plus ©, kde byl článek publikován