Ve dvou se to lépe táhne
„Pro vás uděláme všechno, pane Židku. Jenom po nás, proboha, nechtějte povolení k proplavání turbínami Štěchovické přehrady!“ smál se guvernér Povodí Vltavy, ředitel Schmidt. O rok později jsem totiž přišel s novou žádostí plavat ze Slap do Prahy, ale až do centra, na Občanskou plovárnu. Trať měla měřit rovných 40 kilometrů a místo dřívějších dvou zdýmacích komor to měly být teď tři – třetí v propusti na Smíchově. Bylo to necelý rok po mém sólovém plavání Slapy – Praha a pro změnu to měla být plavba společná. Několik měsíců před tím jsem totiž napsal Františku Venclovskému, jestli by nechtěl plavat se mnou. František nabídku přijal a vzal ji současně jako přípravu na svou třetí plavbu přes kanál La Manche, tentokráte v kategorii veteránů.
Start matarónu byl v sobotu 26. července 1975. Bylo chladno, teploměr ukazoval šestnáct stupňů, voda měla čtrnáct. U břehu kotvila doprovodná motorová loď Acropora PJ 620, lodivody byli M. Kučera a M. Linhart. Vladimír Kulíček se opět ujal role fotografa. Z autobusu spustili na vodu veslici, do které se usadili záchranáři Pavel Seitl, vousatý Tomáš a můj polský švagr Jacek. František si ještě pořádně namazal pravé rameno indulonou, aby mu brada neodřela kůži; přestože se u nás ráno řádně oholil, mohl očekávat, že mu během několika hodin vyrazí porost, který mu už několikrát dokázal plavecký maratón pořádně znepříjemnit.
Naposled na kanálu La Manche, kde měl při dokončení plavby rameno rozedřené do krve. Příčinou byl jeho nedokonalý způsob plavání kraulem, způsobený úrazem páteře. František Venclovský byl voják z povolání a navíc nadějný boxer. Měl tajné plány, že se zúčastní olympiády v Římě, ale ty ztroskotaly na jednom služebním tělovýchovném cvičení, při němž se z můstku odrazil víc než měl a vletěl celou svou vahou do mezery mezi dvěmi žíněnkami. Následky byly katastrofální: těžký úraz páteře s vyhlídkou na invalidní vozík. Naštěstí patřil mezi lidi s obrovskou vůlí. Během roku, co ležel v nemocnici, se pozvolným a soustavným cvičením dopracoval k tomu, že začal pomalu chodit. Vrátit se boxu už nemohl, a tak se rozhodl pro sportovní otužování a později pro dálkové plavby. Když začal plavat maratóny, dal si za cíl, že jako první Čechoslovák přeplave kanál La Manche. To se mu podařilo při jeho druhém pokusu v roce 1971.
Teď jsme vystartovali po zahajovacím projevu Roberta Kovalčíka, hlavního rozhodčího a ředitele maratónu Slapy-Praha. Bylo přesně šest hodin a pětačtyřicet minut. Franta se držel po mé levé straně, pár metrů před námi plula Acropora s doprovodem rozhodčích a dvou novinářů. Na břehu se rozjel autobus Štěpána Poláka. Tento autobus už byl legendární a nechyběl při žádné akci. Štěpán ho kdysi odkoupil od televize a na vlastní náklady předělal tak, aby se dal používat k přepravě závodníků i lodí. Tenhle prima kluk byl mimo jiné i vynikajícím konstruktérem a vynálezcem. V jeho bytě na Smíchově stojí snad dodnes nedokončená jednomístná ponorka – měl na ni samozřejmě patent, ale nemohl ji dokončit – jedním z hlavních důvodů byl nedostatek financí. Jeho maminka, za svobodna Klimešová, byla baletka a měla vlastní baletní školu v Praze, což později znepříjemňovalo a negativně ovlivnilo Štěpánův život. Přestože byl nadaný, nepřijali ho k dennímu studiu a jediné, co si mohl dovolit, byla večerní průmyslovka při zaměstnání.
Celý život toužil létat, ale ani to mu nebylo dopřáno. Zkusil to s potápěním, ale tady nastaly problémy s překonáváním tepelných rozdílů vody (neoprenové obleky v té době u nás ještě nebyly), a tak začal s otužováním. Chodil s několika dalšími potápěči k pražským otužilcům u Ledáren v Braníku. Oldřich Liška s potěšením uvítal Štěpánovu myšlenku na rozšíření otužovací disciplíny o potápěčskou činnost. Málokdo ovšem dnes ví, že si Štěpán postavil i jedno z prvních rogal u nás. Sám si ho vypočetl, narýsoval a postavil. Bylo to v době, kdy ještě neexistovaly žádné předpisy ani letový řád. Teprve později vznikl rogalový oddíl při Svazarmu ZPA (Závody průmyslové automatizace), kde byl členem od jeho založení až do jeho zániku. Po rozpadu převzala létání LAA (Letecká amatérská asociace), kde se Štěpánův sen naplnil – ve svých osmapadesáti letech složil zkoušky a zalétal si v letadle.
Přehrada nám už teď zmizela z dohledu a nás obklopovaly zalesněné kopce s malými domy a chatami. Před nimi nedočkavě postávali lidé, kteří nám mávali. Občas zaslechneme i vodácké ahóoj! Na červenec bylo i pro otužilce docela chladno. Pak se začal zvedat silnější vítr.
„Máte za sebou přesně jednu hodinu plavání,“ zvolal na nás Tomáš Jahn neboli fousatý Tomáš, jak jsme mu říkali. Byl z těch lidí a kamarádů, kteří byli vždycky a okamžitě k dispozici, neexistovalo pro něj nemohu nebo nemám čas. Pro jeho černé kudrnaté vlasy a vous si ho hodně lidí pletlo s Waldemarem Matuškou. Byl to správný chlap do každé nepohody, a jak se říká, dali by se s ním i koně krást. To se potvrdilo, když jsem v roce 1980 emigroval s celou rodinou. Nikdy se nebál a udržoval s námi on a jeho žena Alenka po celý čas písemný či telefonický kontakt. Zastihla ho ale zákeřná nemoc, musel se podrobit osmi těžkým operacím hrtanu a svůj životní maratón ukončil předčasně v devětatačtyřiceti letech.
Za námi už zůstala půvabná osada Ztracenka a já si vzpomínám, jak mi tu před necelým rokem zástupce šerifa přijel na kánoi předat na památku vlajku osady.
Protivítr sílil a my jsme museli prorážet menší vlny. Občas jsem mrknul okem po Frantovi, aby mi neuplaval nebo já jemu.
Celou dobu nemění styl kraul, a jak je vidět, plave se mu dobře. Nikdy nepatřil mezi rychlé plavce, a jak by řekl Jon Erikson, známý americký maratónec, je pomalý, ale zato silný jako vůl. Sám Jon se řadil mezi pomalé plavce, ale měl, zrovna tak jako Venclovský, obrovskou vůli.
V roce 1975 překonal kanál La Manche tam i zpět nonstop za rovných 30 hodin a překonal tak světový rekord svého otce. Jonův otec Ted, učitel chemie na vysoké škole, byl v historii druhý, kdo přeplaval Kanál oběma směry. První byl Argentinec Antonio Abertondo, který průliv překonal za 43 hodiny a 5 minut.
Plavali jsme pořád stejnou rychlostí, k přehradě zbývalo pár desítek metrů. Jako první do přehrady vplouvá loď Acropora, za ní já s Františkem a doprovodná veslice. Při zdýmání využijeme čas k občerstvení, které připravila Ela; nakoupila dvě a půl kila hovězího masa a navařila čtyři litry silného vývaru se spoustou zeleniny, kromě toho připravila několik termosek čaje s medem.
Celou dobu, co má žena připravovala chutný posilňovací pokrm na druhý den, s honosným názvem bujón, stál František u ní v kuchyni a nespustil ji ani na okamžik z očí, snad z obav, aby nebylo ještě něco navíc přidáno do jeho termoskové láhve. Pro jeho velkou dobrosrdečnost, jemu vlastní, jsem si neuměl jeho počínání vysvětlit. Ale kdo z nás je bez chyby? Každý máme něco.
Zatím nám hodili do vody korkové kotvy, místo záchranných kruhů, které byly upevněny lany k motorové lodi. Zdýmání v komoře trvalo tentokrát rovných devět minut (před rokem sedmnáct) a my jsme tak překonali jedenadvacetimetrový výškový rozdíl. Po vyplutí z komory jsem zahlédl na břehu své rodiče, vedle nich stál Štěpán. Už v Praze se nabídl, že je vezme do autobusu; minulý rok tuto možnost neměli a čekali na mě v Braníku.
Teplota vody se nezměnila – čtrnáct stupňů. Těsně za Štěchovicemi se mi ozvala ostře řezavá bolest v pravém rameni a já jsem začal být nervózní; co záběr, to prudká bolest v ramenním kloubu. Snad to, prokristapána, nebudu muset zabalit?! Plav dál a nemysli na to, napomínám se. Máš před sebou tři čtvrtiny plavby, tak neblbni a plav!
Změnil jsem dosavadní kraul na prsa a bylo to hned znát, bolest jako by trochu ustoupila. Jsou to následky přetrénování. V květnu a červnu jsem vůbec nemohl trénovat, protože zaměstnavatel mě navezl do organizačního výboru Celostátní spartakiády 1975, kde jsem byl tak vytížen, že mi nezbyl čas na trénink. Maratón byl naplánovaný už půl roku předem, všechny povolení vyběhána, a tak jsem nemohl couvnout.
Teprve tři týdny před startem jsem začal dohánět, co jsem zameškal. Plaval jsem dvakrát denně za každého počasí 12 kilometrů na trati Vrané-Praha, a těch 24 kilometrů, i když v tomhle úseku byl proud, zanechalo následky. Při jednom z posledních tréninků byla i velká voda. Tehdy vyšlo nařízení, že na Vltavu nesmí vyplout žádná plavidla. Ten den jsem vyjel se svým tátou vlakem do Vraného nad Vltavou. Dnes, s dvacetiletým odstupem, obdivuji svého otce, který mě měl strašně rád, že se o mě nebál a nebo to na sobě nedal znát. Ten vzal moje svršky a pospíchal na vlak na zpáteční cestu do Prahy. Byli jsme domluveni, že na mě bude čekat na Císařské louce. Voda se v řece hnala zběsile a já jsem potkával plující kmeny stromů, prkna, větve a občas i nějaké nafouknuté zvíře. Plaval jsem prsa, abych měl lepší orientaci a přehled, co se na řece děje. Na březích nebylo ani živáčka a na vodě ani jedna lodička. Nedej bože, kdyby se mi něco stalo, nikoho bych se nedovolala a každý by si jen řekl: Proč tam ten blbec lezl?!
Na soutoku Berounky s Vltavou jsem změnil styl na kraula, ale jak jsem měl hlavu ponořenou pod vodou, slyšel jsem hrozivé drnčení kamení, valícího se přes sebe na dně řeky, takže jsem se raději vrátil k způsobu prsa. Voda mohla mít tak jedenáct stupňů. Díky její rychlosti ubíhala plavba nesmírně rychle, u Císařské louky v Praze jsem byl dřív než jsem čekal. Táta na břehu ještě nebyl, ale objevila se motorová loď strážců povodí, zvaná tehdy Říční veřejná bezpečnost. Jak zahlédli hlavu nějakého šílence uprostřed řeky, změnili směr plavby a hurá ke mně. Vytáhli mě jako zmoklou slepici na loď, a přes mé protesty, že se netopím, ale jenom trénuji, mě odvezli na jejich oddělení u propusti na Smíchově. Věděli, kdo jsem a že za pár dnů budu plavat s Venclovským Slapy-Praha, přesto mě vyslýchali skoro dvě hodiny, sepsali protokol o zadržení a napařili mi sto korun pokuty. Podobně jako v Polsku jsem ani tady nezaplatil – i kdybych chtěl, nebylo kapsy, ze které bych mohl tu stovku vytáhnout. Když viděli, že si neporadí, pustili mě a já jsem musel jít jen v plavkách a bos, za nepříliš hezkého počasí pěšky ze Smíchova po nábřeží až na Císařskou louku, kde na mě čekal nervově zcela vyčerpaný táta. Nevěděl, co se mi přihodilo a byl už přesvědčený, že mě vzala velká voda.
Bolest v rameni neustala, ale ani nesílí. Na obzoru se objevil ostrov Kilián. Na soutoku Sázavy s Vltavou jsme se dostali do vody o dva stupně teplejší. Vítr sílil a vlny byly místy vysoké až čtyřicet centimetrů, což nás stálo dost sil, a i doprovod na veslici měl co dělat – chvílemi se zdálo, že všichni stojíme na jednom místě. U Měchenic najednou bolest v rameni zmizela. Na silnici k Praze jsem uviděl Štěpánův autobus. Štěpán sám měřil vodu. Podobně jako Tomáš Jahn vždycky patřil k těm, kteří žijí pro sport, a jak už jsem řekl, otužování mu pomáhalo jak při hloubkovém potápění, tak při létání na rogalu. Na rozdíl od ostatních otužilců si ovšem nikdy ráno ani večer nedával studenou sprchu, zato jezdil denně a po celý rok, za každého počasí, do zaměstnání na motorce přes celou Prahu tam i zpět. Byl tak přesný, že lidé, kteří ho den co den potkávali, si podle něho mohli řídit hodinky. Ovšem že jízda na motorce v zimě, byť s obsahem 500 cm3, určitě nepatří mezi ty nejzdravější sporty – přesto Štěpán nevěděl, co je to revma. Jako malý taky maloval pěkné obrazy, nejraději kreslil portréty. Děda a strýc byli akademičtí malíři a tak si přáli nasměrovat nadaného mládence na uměleckou dráhu, ale on chtěl být konstruktérem, rýsovat modely letadel a lodí, což si nakonec prosadil.
Pod mostem v Měchenicích jsme měli za sebou přes sedmnáct kilometrů, teplota vody se držela na šestnácti stupních. Jelikož protivlny neustávaly, zkoušel jsem měnit styly, a po nějakém čase se vracím ke kraulu. Rameno se už neozývalo, zato se mně, díky vlnám, občas podařilo pořádně napít z nepříliš čisté Vltavy.
Hodiny nad branou přehrady ve Vraném ukazovaly 12 hodin 46 minut. Na hrázi komory stála moje žena s oběma syny. Dvouletého Michala držela za ruku, aby náhodou nespadl za tátou do vody, osmiletý Tomáš lítal po okraji komory, aby toho uviděl co nejvíc. Michálek chtěl taky vidět tatínka a asi si nemohl ve své blonďaté hlavičce srovnat, proč se tam ještě s jedním strýčkem koupe. Standa Zemánek nám hlásil, že jsme úsek Slapy-Vrané absolvovali za šest hodin a jednu minutu.
Začali nás spouštět o 19 metrů níže. Přerušení plavby jsme využili k posilnění hovězím vývarem a čajem. Vrata se začala pomalu otevírat a my jsme vyrazili kraulem na druhou polovinu cesty. Byl jsem pár metrů v předstihu před Františkem, když se ozvalo volání doprovodníků.
Otočil jsem se a viděl Frantu, jak plaval jako by ztratil orientaci; levou stranou těla se tlačil na stěnu zdymadla, pár metrů o ni dřel a občas udeřil hřbetem ruky o její slizké kameny. Trvalo to několik vteřin, pak mě začal dohánět.
Pod přehradou nám pomáhal silný proud vody z vypouštěné nádrže, a tu se Franta zastavil a stál na místě. Začínal jsem být značně nervózní a měl o něj starost. Zastavil jsem taky, šlapal vodu a z nervozity najednou pocítil silné prochlazení nohou. Začaly mi tuhnout, necítil jsem je. Pomalu se dostavil i strach. Musíme se sebou něco udělat. Dál plavat nešlo, a tak se vracím k Františkovi.
Kroužil jsem kolem něj, abych byl pořád v pohybu a svaly na nohou mě ještě víc neprochladly. Moje bláznivé kroužení najednou přerušil Franta. Stál na místě a s udiveným výrazem na mě křikl: „Vendóó, co blbneš!“ – Zasmál jsem se a věděl, že je zase v pořádku.
Dodnes nevím, co bylo příčinou těch dvou krizí a nikdy jsme se o tom s Frantou nebavili. Domnívám se,s že to byla momentální indispozice, způsobená náročností maratónu. Po doplavání se František novinářům k téhle krizi nepřiznal, a je možné, že o tom vůbec nevěděl, mohlo to být takzvané okno z vyčerpání. Ten samý rok měl odjet na oslavy 100. výročí prvního překonání kanálu La Manche kapitánem Webbem, kde měl plavat přes kanál v kategorii veteránů.
Vyrazili jsme, a deset minut po druhé nás přivítal zbraslavský most, plný diváků. Před námi byla modřanská šlajsna s nejsilnějším a tím pádem nejrychlejším proudem. Za námi bylo 27 kilometrů, na Občanskou plovárnu nám zbývalo třináct. Voda měla pořád šestnáct stupňů, vzduch se vyhřál na třiadvacet. Voda nás nesla a Franta se ptal: „Kam si půjdeme sednout, až doplaveme?“ Já jsem odpověděl: „K Pinkasům, Franto, k Pinkasům! Tam mají dobrý pivo!“
Přátelství mezi námi bylo čistě sportovního rázu, oba nás spojovaly stejné zájmy. Přestože se naše politická přesvědčení značně lišila, nikdy jsme o tomto tématu spolu nehovořili. Tato opatrnost pramenila ze vzájemné úcty jednoho k druhému a oba jsme dobře věděli, že by jakákoliv diskuse v tomto směru mohla poškodit naše sportovní přátelství.
V dálce se objevil most Inteligence. Pod ním o pár let později zkoušel poprvé své motorové rogalo Štěpán Polák. Na závěsném rogalu začal létat v roce 1980 a za čtrnáct let postavil podle schválených typů tři rogala. Na předposledním typu s pevným příčníkem provedl svou vlastní přídavnou konstrukci s motorovým pohonem. Nevýhodou koncepce byla nutnost použít motor do hmotnosti 18 kg. To ho donutilo rekonstruovat motor z motocyklu ČZ 175 cm3, s výkonem 10 kW, což byl motor slabý a působil potíže hlavně při startu. Věděl o tom, a přesto provedl pokus: k rogalu místo kol namontoval plováky. Sám si natáhl potápěčské ploutve a brýle a zkusil na Vltavě u klubovny před mostem několik neúspěšných rozjížděk. Teprve při poslední měl štěstí. Shodou okolností jel před ním výletní parník, který dělal velké vlny. Štěpán dal motoru plné obrátky, najel na vlny, a podařilo se! Odlepil se s rogalem od hladiny a přeletěl parník s udivenými výletníky a pokračoval dál už jen asi ve výšce metru nad hladinou. Celou dobu letu se držel jen na takzvaném příhladinovém efektu, tedy na vzduchovém polštáři. Pak podletěl s rogalovým monstrem pod mostním obloukem a pokračoval ještě asi jeden kilometr za most. Tam se mu motor přehřátím zakousl a on přistál na hladině. Štěpán musel skočit do vody a tlačit ďábelský stroj před sebou, dokud ho neuviděla z rovnováhy vyvedená říční policie. Po krátké debatě mu hodili provaz a byl odtažen na břeh ke klubovně.
Most i klubovnu jsme nechali za sebou, znovu se ochladilo. Chlad vody mi ale vždy vyhovoval, prochlazení necítím. Zato v žaludku oběma kručelo, termosky s hovězím vývarem byly prázdné, a tak přišel vhod i suchý chléb, o který se s námi rozdělil doprovod na veslici.
Za námi zůstal Císařský ostrov, kde jsem jako čtrnáctiletý skončil svou první neoficiální dálkovou plavbu z Radotína, zatímco táta šel s mým oblečením po břehu.
Vzpomínám si, že mi tu jednou kdosi na břehu ukradl můj první, úplně nový oblek, a já jsem potom šel jen tak v plavkách přes celou Prahu až na Vinohrady k Floře, kde jsme tenkrát bydleli.
Na železničním mostě stále moje žena Ela s ještě několika lidmi z oddílu a mávala. Tomáš na ni křičel, aby rychle připravila něco k jídlu do smíchovské komory, že máme strašný hlad a zobeme jim suchý chleba z ruky.
Poslední zastávka byla zdymadlo na Smíchově u mostu 1. máje u Národního divadla. Asi dvacet minut jsme museli čekat než se otevřela brána komory. Spolu s námi tam vplulo několik cizích lodí, které se k nám přidaly ze zvědavosti po cestě. Konečně se otevřela i druhá vrata a nám zbývaly poslední desítky metrů k cíli. Na Karlově mostě se u kamenného zábradlí tlačili diváci, nad nimi dominovalo sousoší svatých. Pod jedním obloukem mostu stála motorová loď s exotickým názvem Africká královna a na její palubě byl sportovní redaktor Pavel Kovář. Z Občanské plovárny se na uvítanou neslo nepřetržité zvonění z místního zvonu.
Za jeho šňůru tahala, většině Pražanů známá postava Občanské plovárny, pan Platil. Zbývající metry do cíle jsme plavali těsně vedle sebe až k dřevěným schůdkům a současně se dotkli pravou rukou plovárenského plata.
Diváci nás vítali obrovským potleskem a my se na sebe šťastně usmíváme. V duchu obdivuji Frantu, toho tvrdohlavého moravského paličáka – vždyť je o čtrnáct let starší!
Františkovy fantastické sportovní výkony ne vždy byly podle mých představ. Konkrétně mám na mysli jeho pověstné stojky v krajních podmínkách nebezpečných životu. Považoval jsem to za nepotřebný hazard a hlavně ne příliš dobrý příklad pro mladé lidi. Sám někde v nitru jsem to však omlouval, poněvadž na druhou stranu by nebylo zase jeho známých výkonů v extrémních podmínkách.
Ještě několik společných póz pro fotografy a cílový rozhodčí Standa Zemánek ohlásil, že plavba proběhla regulérně, v celkovém čase 11 hodin, 25 minut a 18,2 sekundy. To už pomalu přicházeli první gratulanti – první byla má žena a pro každého z nás měla připravenou krásnou kytici a políbení.
Po více než jedenácti hodinách plavby se chodí těžko. Kolena se nechtějí ohýbat a celé nohy jsou jak dřevěné…
Byl jsem rád, že mezi gratulanty se objevil i můj dobrý starý přítel Rostislav Bayer, vysloužilý válečný veterán, který sloužil za druhé světové války v Anglii u československé letecké jednotky. Tahle jeho služba vlasti mu později pořádně znepříjemňovala život v nové socialistické vlasti. Patřil k jedněm z mála mých dobrých a věrných přátel, kteří se později, v čase exilu, neobávali následků a po řadu let s námi udržovali písemný kontakt. Naposledy jsem se s ním setkal těsně před jeho smrtí, v městě Malmö ve Švédsku, kde byl navštívit dceru, která emigrovala několik let po našem útěku a kam jsem za ním přijel, abych se s ním po mnoha letech opět setkal. Oba jsme tušili, že je to naposled, co se vidíme…
Mezi gratulanty samozřejmě nechyběl Oldřich Liška, který pronesl krátkou slavnostní řeč, předal nám pamětní poháry a diplomy – a mě cosi napadlo…
Pokračování příští týden …
***
Fotografie z archívu © Václava Židka
Ilustrace exkluzivně pro CzechFolks.com Plus © Olga Janíčková
S laskavým svolením V. Židka převzato z CzechFolks.com Plus ©, kde byl článek publikován