Dobrá rada nad zlato
Už když jsem stál s Františkem Venclovským na prknech Občanské plovárny v Praze mi bylo jasné, že můj další cíl bude mezi břehy Francie a Anglie ve vodách kanálu La Manche. Byl jsem rozhodnut přeplavat ho oběma směry nonstop. Moje rozhodnutí podpořil i fakt, že František Venclovský a Jan Novák ho překonali při oslavách 100. výročí přeplavání, a to každý už podruhé, přičemž Venclovský měl v kategorii veteránů nejlepší čas na světě. A tak mi začal několikaměsíční administrativní maratón na souši; nebyl nijak jednoduchý, a navíc byl psychicky vysilující. Mezi blízkými přáteli jsem pro svůj záměr podporu měl, horší bylo nepochopení ze strany placených funkcionářů Československé tělovýchovy. Jejich zamítavé stanovisko bylo podloženo především nedostatkem devizových valut. Chápal jsem to, a proto začal valuty shánět z jiných pramenů. Jistě, šlo všechno si ulehčit a zjednodušit, stačilo najít nějaké slavné výročí a na jeho počest plavat, ale k něčemu takovému bych se nesnížil. Musím se ale přiznat k tomu, že jsem nějaký čas uvažoval o využití prvního výroční podepsání Helsinské smlouvy o občanských právech. Ale bylo jisté, že bych tvrdě narazil na odpor vyšších míst a v životě bych si už nezaplaval.
Ještě nějaký čas jsem obléhal Ústřední výbor ČSTV, a přestože mě jedněmi dveřmi vyhodili a já tam druhými opět vlezl, nedařilo se mi prosadit můj záměr. Až dobrý kamarád z plavání, dr. Jiří Kripner, mi jako pracovník zahraničního obchodu Strojimport zařídil devizový příslib svého podniku za reklamu během mých tréninků a později při samotné plavbě přes Kanál. Chtěl jsem ho přeplavat v roce 1976 nejdřív jedním směrem, a pak, asi za čtrnáct dnů, oběma směry nonstop. O změně programu rozhodly opět peníze. Díky svým známostem v Polsku nebyl pro mě problém vyběhat si sólo plavbu v Baltickém moři v Pucké zátoce na trase Hel-Westerplatte-Hel. Maratón měl měřit 50 km a byl pro mne i pro finančního garanta zárukou, že se mohu o rok později pokusit o anglický kanál.
O svém záměru přeplavat kanál La Manche jsem napsal Františku Venclovskému a poprosil ho o odborné rady i adresu na amerického plavce Jona Eriksona. Tím začala, mimo mých denních tréninků, živá korespondence mezi Prahou a Přerovem, i mezi Chicagem a Žižkovem. Jeden dopis od Jona Eriksona mi přišel v březnu 1976. Joe mimo jiné napsal: … Lituji, že nemůžeš už letos uskutečnit svůj pokus o Kanál, ale jakmile budeš mít šanci, přeji Ti všechno možné štěstí na světě. Podílí se totiž na plavbě ve formě povětrnostních podmínek. Počasí je obyčejně špatné, ale má-li plavec dost štěstí, aby vyhmátl dobrý den, pak přeplavání 21 mil neboli 34 kilometrů přes Kanál je dosažitelné. Jde i osobní přístup k věci. Mnoho lidí se mě ptalo a ptá, proč se vystavuji takové námaze, když materiální zisk je minimální. Ale člověk získá velké sebeuspokojení, když ví, že něco takového dokáže. Při maratónském plavání si můžeš promyslet celý život. V zásadě začínáš plavat svěží a v dobré kondici, nálada je ohromná a po celou plavbu vedeš psychické boje sám se sebou. Jsi-li v dobré kondici, jsou tyhle bitvy horší než fyzické. Je to jako v životě. Jak plaveš, dostáváš se nahoru a dolů, až k momentu, kdy se ptáš, co tam vůbec děláš, a najednou cítíš, jak se dotýkáš povrchu a je ti dobře. Každý začínáme jako malé mimino a končíme staří. Je to osud a nezáleží na tom, zda jsi bohatý nebo chudý. Všichni nakonec odejdeme. Život není samé dobro, ale je takový, jak s ním nakládáme. Dálkové plavání mě lákalo a láká i nadále, a připadá mi, že v něm prožívám celý svůj život. Na konci těch třiceti hodin plavání jsem se cítil hrozně. Měl jsem oteklé kotníky a připadal si jako stařec. Ale byl jsem šťastný, že se mi to podařilo. Nevím, asi to zní divoce, ale je fantastické stát se vítězem…
Kdybych měl možnost navštívit Prahu, určitě Tě vyhledám. Velmi rád bych Tě poznal osobně. Kdykoliv budeš ve Spojených státech, zaskoč do Chicaga a budeš mým vítaným hostem…
Ve svém dopise z dubna píšu Jonovi: … Připravovaná padesátikilometrová plavba v Baltickém moři se blíží, za tři měsíce budu startovat. Trénuji denně v bazénu, a jelikož se zlepšuje počasí, začínám plavat i venku, delší tratě na otevřených vodách. Voda má zatím kolem 10° Celsia. Přibližně za měsíc chci plavat u Prahy ve vodní nádrži, která měří 1500 metrů, nonstop, a to dvanáct hodin. Tenhle maratón je mojí zkouškou plavání v nočních podmínkách. Po téhle noční plavbě chci zkusit ještě dva až tři dny po sobě čtyřicet kilometrů proti proudu a dvacet nazpátek. Pak bude následovat útok na Baltické moře – pokus se uskuteční v některém dni od 3. července do 11. července 1976, rád bych počkal na trochu solidnější počasí…
V Praze jsem měl už před tímhle podnikáním dva výborné trenéry – Oldřicha Lišku a Jana Passera, trenéra jedné z našich nejlepších bazénových plavkyň, olympijské účastnice Jaroslavy Slavíčkové. Na pokus v Baltickém moři jsem byl dobře vyzbrojen, špatný byl ale nedostatek času na tréninky. Můj zaměstnavatel už neměl tolik pochopení, a jediné, co mi umožnil, bylo posunutí pracovní doby, takže jsem mohl od šesti ráno plavat v nekrytém bazénu Podolského stadionu, v osm hodin stadion opustit a drkotat se tramvají přes celou Prahu do Dejvic, do práce. Třikrát v týdnu jsem po zaměstnání jel do Braníka trénovat ve volné vodě. Příprava probíhala takto celou zimu. Začátkem jara se však začal zhoršovat můj zdravotní stav a opět se ozvala intenzivní bolest v pravém ramenném kloubu, o něco později i v levém, a aby to nebylo tak jednoduché, přidala se i kolena. Snažil jsem se to překonat a nerozumně zvyšoval tréninkové dávky přes vzrůstající bolest dál. Pořád jsem doufal, že jak se objevila, tak zase zmizí.
V květnu jsem dostal od Jona dopis, ve kterém píše o svém tréninku:
Tréninkový program, zaměřený na dvojí přeplavání Kanálu, jsem začal v lednu. Profesionálně jsem závodil na dlouhých tratích od svých patnácti let, takže jsem nezačal bez průpravy. V lednu jsem plaval 1,5 míle neboli 2,4 km denně. Příčinou toho, proč jsem neplaval delší vzdálenosti, byla nutnost pokračovat ve studiích. Neprováděl jsem žádný druh těžké práce (posilování, vzpírání), protože si osobně myslím, že to pro plavání maratónských tratí není nutné. Když škola skončila, začal jsem zvyšovat vzdálenosti a plaval jsem v Michiganském jezeře, což je velké jezero států Illinois, Indiana a Michigan. V tuto roční dobu je teplota vody přibližně stejná jako v Kanálu, 14° až 16° C. V červnu jsem uplaval denně asi 6 km, přičemž jsem plaval 16 km v odstupu čtrnácti dnů. V červenci jsem trénoval velmi tvrdě a soustřeďoval se pouze na vytrvalostní trénink. Kolem července jsem měl naplaváno 290 km. Vyvrcholení tréninku spadalo právě do tohoto měsíce, kdy jsem plaval deset dnů po sobě 16 km přímé trati, a o týden později 28 km plavby na rovné trati v jezeře. Než jsem odjel do Kanady, zúčastnil jsem se závodu na 40 km v jezeře St. John. Nebyl jsem moc rychlý, ale protože jsem silný jako vůl, nebyl jsem po této trati vůbec unaven. Skončil jsem na 10. místě, ale vyhrál 500 dolarů, což vůbec nebylo špatné. Všechno se mi dařilo a za sedm měsíců tréninku jsem uplaval přes 800 km.
Věřím totiž, nejtvrdší součástí přeplavání Kanálu je trénink na něj. Všechny maratónské plavecké tratě jsou tohoto druhu. V Kanále je nejdůležitější mít dost velkou tělesnou váhu, protože voda je studená a tělesný tuk plavce izoluje. Nejhorší problém, se kterým se člověk na Kanálu setkává, je špatné počasí a silné vlny. Při svém pokusu jsem byl po 25 hodinách plavání jen 3 km před dokončením plavby, ale nemohl jsem dosáhnout břehu ani po 5 hodinách boje s odlivem, který byl rychlý 8 km za hodinu. Do obálky Ti přikládám kopii tréninku mého otce, když se připravoval na dvojí přeplavání Kanálu. V příštím dopise se rozepíšu víc o samotné plavbě.
Časné vstávání ve čtyři ráno, potom cesta tramvají přes celé město a dvouhodinový trénink v Podolí i denní povinnosti v zaměstnání mě poměrně unavovaly a zabíraly hodně času. K tomu ještě třikrát týdně odpoledne otužilecký trénink v Braníku na Vltavě. Dnes sám nevím, jak jsem to všechno mohl stačit a navíc ještě oběhávat úřední povolení a sponzorství připravované plavby v Baltiku. Byl jsem rád, že mohu aspoň ty dvě hodiny denně plavat v otevřeném bazénu, a tak si odplavat více jak pětikilometrovou denní dávku tréninku. Za to jsem vděčil Zdeňku Jelínkovi, který byl ředitelem Podolského stadionu a předsedou Československého plaveckého svazu.
Patřil k těm, kteří fandili vytrvalostnímu plavání. Sportovní otužování a dálkové plavání byly v plaveckém svazu při rozdělování financí na posledním místě. První bylo závodní plavání na krátké tratě, skoky do vody, potom vodní pólo, akvabely a na konci plavecké maratóny. Dálkoví plavci se museli spokojit s tím málem a kombinovat, jak nejlépe uměli. Bylo tomu tak i v mém případě. Finanční pokrytí celého maratónu Hel-Westerplatte-Hel převzala akciová společnost Strojimport. Naplánovaná částka na celou akci včetně čtyřčlenného doprovodu byl 5310 Kč. Za reklamu od Strojimportu jsem měl dostat 9000 Kč, a tak nám zůstávala slušná rezerva, kdyby se pro špatné povětrnostní podmínky musela plavba v moři o několik dnů oddálit. Dostal jsem i ústní příslib od Strojimportu na valutové pokrytí plavby na Kanálu pro rok 1977. Přesto, že ČSTV to nemělo stát nic, musel jsem žádat tělovýchovu o takzvaný sportovně-technický souhlas. Jonovi jsem napsal v květnu:
Drahý Jone,
Tvůj dopis s dalšími, pro mě cennými radami, došel v pořádku. Mnohokrát za vše děkuji. Musím Ti napsat, že jsem před nedávnem obdržel od naší tělovýchovy předběžný sportovně-technický souhlas pro připravovaný pokus na kanálu La Manche v roce 1977. Podmínky, které kladou, se mi zdají být nespravedlivé. Musím se v tomto roce, ve dvou domácích maratónech, a to na tratích 10 a 20 km, umístit do druhého místa. Prostě a jednoduše byly vzaty podmínky výběru, jaké se berou pro bazénové závodní plavce, když jedou do ciziny. Vůbec si neuvědomují, že maratónské plavání má zcela jiná kritéria, jako například otužilost, psychika a vytrvalost. Nebude to pro mne nijak lehké a jsem si vědom, že jsou u nás rychlejší plavci než jsem já. Ale do té doby máme víc jak rok času, a všechno se může ještě změnit. Víc než tento sportovní souhlas mě znepokojuje pravé rameno, ve kterém mám celý čas silnou bolest, která se při plavání zesiluje. Budu muset navštívit lékaře. Zkoušel jsem různé masti, ale nic mi nepomáhá. Byl jsem nucen zrušit už připravovanou noční plavbu ve vodní nádrži Džbán, o které jsem Ti psal minulý měsíc. Dostal jsem už také souhlas od organizačního výboru Maraton morski v Polsku Hel-Westerplatte-Hel. Budou mě zajišťovat svou lodí. Všechno se začíná slibně vyvíjet, jenom mám obavy, zda ta bolest v rameni zase zmizí. Nezlob se, že je tento dopis kratší, je toho kromě plavání na moji hlavu mnoho. Jinak se budu zase těšit na Tvé milé řádky.
Srdečně Tě zdraví
Václav
Jako odpověď jsem obdržel tyto řádky:
Milý Václave,
Zpráva o Tvém rameni mě znepokojuje, pravděpodobně se bude jednat o zánět kloubního pouzdra. Bylo by možná dobré na nějaký čas plavání zanechat, aby se rameno zklidnilo. Dále mi píšeš o rozhodnutí Vašeho plaveckého svazu. Plně sdílím Tvůj názor, že rychlost plavce by neměla být vodítkem při rozhodování. Jak sám píšeš, kritériem byl měla být otužilost, dobrá psychika a vytrvalost. V posledním dopise jsem slíbil, že Ti obšírněji popíšu svou plavbu, ale začnu od začátku.
Můj pokus o přeplavání Kanálu (jedním směrem) se uskutečnil v roce 1968. Bylo mi 13 let, měřil jsem 5 stop a vážil 160 liber. Nebyl jsem ještě psychicky zralý pro takový výkon. Byl jsem podněcován svým otcem, který první přeplaval z Chicaga do Michiganu a pak i Kanál. V roce 1968 jsem plaval ještě kvůli otci, ale příští rok už kvůli sobě. To bylo 11.9.1969, kdy se mi jako čtrnáctiletému pokus zdařil.Člověk se může obětovat a trpět pro druhého, aby ho potěšil nebo se ukázal, ale v zásadě, dokud se nekoncentruje na něco, co dělá i z vlastní vůle, musí bitvu prohrát. Můj otec mi dal výbornou radu, vždyť to sám zažil. Řekl mi, že musím vydržet, ať je to jak chce tvrdé. A měl pravdu.
Při pokusu přeplavat Kanál oběma směry nonstop jsem vážil 200 liber. Při plavání jsem shodil patnáct. Na začátku je člověk vždycky nervózní, ale rychle tomu uplave. Počasí bylo při cestě z Anglie do Francie nečekaně dobré, a já jsem to udělal za 11 hodin a 59 minut. Pak jsem měl 10 minut na to, abych snědl kus cukroví a namastil se. Nikdo při tom nesměl asistovat. Chtěl jsem se namastit ještě jednou na začátku noci a před vstupem do chladné vody. Používal jsem směs lanolínu a vazelíny, která chrání asi pět hodin. Cesta zpátky byla namáhavější a trvala 17 hodin 51 minut. Musel jsem plavat proti odlivu, který strhává zpátky. Člověk má pocit, že proti odlivu nic neuplave. Je ironií osudu, že právě směr z Francie do Anglie je pokládán na snadnější. Posádka, která mě doprovázela, udělala mapu mé štreky a spočítala, že jsem naplaval 40 mil, přičemž za ideálních podmínek by to bylo jen asi 30 mil. Dvakrát jsem byl nucen plavat do kruhu a čekat, až přeplují parníky. Červená světla parníku jsou viditelná na 40 yardů a uhnout musí každý plavec, ne loď. Bylo třeba dávat pozor i na vlny od lodi. Naštěstí jsem do žádných vln nevplaval. Až do rána se viditelnost nezlepšila, takže jsem nemohl obdivovat bílé útesy doverské. Ve skutečnosti jsem plaval dost daleko od nich. Po cestě jsem se posiloval čajem a glukózou či něčím jako škrob. Někteří plavci pijí brandy nebo kávu, ale já alkohol nepiji a kávu jsem nechtěl. Celý můj trénink byl zaměřen na zdolání únavy, takže moje tempo bylo po celou dobu téměř stejné, to je 45 až 50 temp za minutu. Náš původní plán byl uskutečnit plavbu asi za 25 hodin. Odtud lze vysvětlit moje zklamání, když jsme ještě po 28 hodinách neviděli zemi. Ve skutečnosti to byla záležitost dokončení, zda překonám otcův rekord. To se stalo zřejmým, až když jsem byl míli od pobřeží. Jak jistě víš, tak pravidla plavání přes Kanál určují, že čas se měří až do doby, kdy závodník stojí na suché zemi. Jakmile jsem cítil zemi pod nohama, začal jsem utíkat k pobřeží. Kameny byly velmi ostré a ošklivě mi pořezaly nohy. Ani jsem se nenechal lékařsky prohlédnout, když jsem plavbu ukončil. Přestože byla chodidla pořezaná, mohl jsem docela dobře jít a toužil jsem jen po koupeli. 
Teprve po ní jsem začal být unavený, kotníky mi otekly a nohy začaly silně bolet. Přesto jsem nešel ještě další čtyři hodiny do postele. Navštívil jsem přátele mé dobré trenérky Rosemary George. Pak jsem spal 12 hodin a byl jsem opravdu unavený. Teprve po třiceti hodinách po doplavání jsem snědl hutnou stravu – kuřecí sendvič.
Snažil jsem se Ti stručně vylíčit, co se odehrávalo za těch 30 hodin plavby přes Kanál a doufám, že Ti to bude trochu nápomocné k Tvé přípravě. Nakonec mi nezbývá než Ti popřát brzké uzdravení a mnoho štěstí.
Se srdečným pozdravem Tvůj
Jon Erikson
Jon Erikson se stal tímto výkonem sportovcem století. Přeplaval kanál La Manche tam i zpět za rovných 30 hodin. To bylo o 3 minuty méně než byl předešlý rekord této málokdy uskutečňované plavby.Pokračování příští týden …
***
Fotografie z archívu © Václava Židka
Ilustrace exkluzivně pro CzechFolks.com Plus © Olga Janíčková
S laskavým svolením V. Židka převzato z CzechFolks.com Plus ©, kde byl článek publikován