Považovali mě za blázna aneb Ve jménu zákona
Bylo to někdy na začátku prosince, když jsem byl na návštěvě u Oldřicha Lišky.
„Mrzí mě, že si s tebou letos u Národního nezaplavu. Moc jsem se těšil, jenže doma se už rozhodlo, že Vánoce strávíme ve Varšavě. Ale dostal jsem nápad: Zaplavu si na Visle nebo něco podobného, co je každý rok na Vltavě v Praze. Do Polska pojedu o deset dní dřív, takže budu mít dost času vyhledat nějakou redakci novin a požádat ji o patronaci nad plavbou.“ Snažil jsem se vyčíst z tváře svého trenéra, co si o tom myslí. Nedalo se vyčíst nic, a tak můj monolog pokračoval. „Otužování není v Polsku zatím moc známé. Plavba Napříč Vislou o Vánocích a podle vzoru Prahy by Československu i našemu sportu mohla přinést dobrou propagaci.“
Oldřich se zamyslel, a pak řekl: „Není to špatný nápad. Jsem všema deseti pro, ale má to jeden háček. Potřebuješ k tomu sportovně-technický souhlas od svazu. Propagace by to byla v zahraničí i u nás doma velká. Za tu dobu, co otužování dělám, jsem dostal z ciziny hodně dopisů. Z Norska, Švédska, Sovětského svazu, Finska i z Anglie, dotazy všeho druhu. Přišlo i několik pozvání přijet si zaplavat. Pokaždé z toho z nějakých důvodů sešlo.“
Vybavilo se mi, co všechno už kolem sportovního otužování Oldřich zažil, co všechno nezištně, zcela zadarmo a ve svém volném čase v tomto směru udělal. Sport dával na první místo, otužování miloval snad víc, než svou rodinu a sebe. Trvalo několik let, než docílil toho, že otužování bylo uznáno jako sport. Dělal to rád a byl neúnavný a vytrvalý.
„Hned zítra se spojím s předsedou svazu a celou záležitost s ním projednám.“
Bylo už pozdě večer, když jsem opouštěl byt Oldřicha Lišky, nestora československých otužilců. Bylo mi v tu chvíli jasné, že plán by mohl vyjít. Doma to ovšem vypadalo jinak.
„Nikam s tebou nepojedu!“ prohlásila nahněvaně moje žena Ela, když jsem jí oznámil svůj záměr a plán přeplavat v zimních podmínkách Vislu. Rázem bylo po příjemné domácí idylce. „Snad si nemyslíš, že tam na tebe čekají. A pamatuj si, že jak se budeš někde venku koupat, přijede policie a ve svěrací kazajce tě odvezou do blázince. S tím můžeš klidně počítat.“
Bylo zřejmé, že zvolila taktiku, která by se mohla nazvat zastrašovací, a že tedy nemá cenu v polemice pokračovat. Abych napravil, co jsem pokazil a mohlo se jít v klidu spát, jen jsem prohodil: „Asi máš pravdu.“
Do našeho odjezdu do Varšavy chybělo dobrých čtrnáct dní, a já měl dost času svou ženu přesvědčit o úplné neškodnosti svého záměru. Zpočátku jsem jí radši ani neřekl, že už mám souhlas trenéra. Bylo mi jasné, že na jejím svolení musím pracovat pozvolna a opatrně.
Když byla v dobré náladě, zavedl jsem řeč na plavání. Mělo to úspěch, a když nadešel den odjezdu, dalo se říct, že je všechno v pořádku.
Po celonočním trmácení přijel vlak do Varšavy s padesátiminutovým zpožděním. Na nádraží nás už netrpělivě čekali Elini rodiče, kteří netušili, k čemu jsem se rozhodl a co je čeká. Počasí bylo stejné jako v Praze: Teplo a úplně bez sněhu. Po nějaké prosincové zimě ani vidu ani slechu. Přesedli jsme na vlak do Ursusu.
Já seděl u okénka a sledoval, co je ve Varšavě nového, přitom jen tak na půl ucha poslouchal výměnu čerstvých zpráv o naší rodině. Babička držela na kolenou svého českého vnoučka a snažila se ho naučit první polská slovíčka. Na pomoc si vzala krajinu. Tomáš po ní snaživě všechno papouškoval, ale pak ho to přestalo bavit a začal se dožadovat dědy. Za chvíli mu seděl na klíně, štěstím se rozesmál a vítězně zvolal: „Ďadek, ďadek!“ Svou spokojenost dotvrdil velkou pusou.
Varšavské věžáky vystřídala typicky nízká zástavba předměstí. Malé soukromé domy s ještě menšími obchůdky, které byly vystavěny hned po skončení války, se střídaly s novou zástavbou nízkých panelových bloků. Ve chvíli, kdy vlak projížděl kolem zeleninových polí, jsem zaslechl: „Vašek chce plavat o svátcích přes Vislu.“ Moje žena. Nevydržela to a musela to oznámit rodičům ještě ve vlaku. Následovalo několik vteřin nepříjemného ticha, přerušeného náhlým zvoláním malého Tomáše:„Tatínek bude plavat, tatínek bude plavat!“ a přitom tleskal ručičkama. Muž v kožešinové čepici a další dva spolucestující se vyděšeně podívali na sebe a potom k oknu, kde jsem seděl. Nenapadlo mě nic jiného, než se rychle podívat na hodinky a pak z okna. Chtěl jsem vypadat co nejpřirozeněji, ale asi se mi to moc nedařilo. Tuším, že mě asi považovali za blázna.
Za oknem se objevila velká betonová plocha, plná traktorů. Blížila se zastávka Ursus.
Řešení našla v pravou chvíli babička. Shovívavě se pousmála a pravila:
„Co by neplaval, otužilý je. Hlavně aby se nám neutopil.“ Ďadek na to neřekl nic, ale z úsměvu bylo možné vyčíst, že souhlasí.
Po cestě z nádraží se řeč stočila na zcela jiné věci a já si tak mohl v klidu připravit další plán.
Byli jsme už druhý den v Polsku a počasí se vůbec neměnilo. Bylo pořád teplo a já měl chuť řádně si zatrénovat ve studené vodě. Samotné sprchování, to nebylo ono.
Rodinná porada rozhodla, že si po obědě uděláme menší vycházku do Vloch, kde si budu moci případně zaplavat. Ještě jednou jsem byl varován, že se to určitě neobejde bez asistence zdejší policie. Ale já tomu moc nevěřil a těšil se na osvěžující koupel.
Byl slunečný den a studený vítr mírně foukal. Po cestě jsem se dozvěděl, že místo, kde si hodlám zaplavat, je bývalý hliněný lom. Těžiště hlíny se časem zatopilo vodou a stalo se tak za horkého léta přitažlivým místem pro ty, co nedbají zákazu koupání, a chtějí se v těchto vodách zchladit, případně i utopit.
Prošli jsme vilovou čtvrtí a ocitli se na cestě mezi poli. V létě tu pěstují všechny druhy zeleniny. Tomáš vesele poskakoval před námi, v ruce držel klacek jako dvouhlavňovou pušku a hrál si na Indiána. Najednou se vedle cesty ze suché trávy vynořila obří želva, jakou je možné vidět na Galapágách, ale já viděl jen velký zaoblený kámen. Indián se zastavil, naklonil se k ní a zašeptal:
„Ty želvo, ty se mě vůbec neboj. Já ti nic neudělám, já tě nezastřelím. Já si jenom tak hraju.“ Potom pušku schoval pod kabátek, aby želvu případně nevylekal, a pokračoval směrem k železniční trati. Musel jsem se pousmát.
Po deseti minutách jsme došli k hliněnému lomu, kde se říkalo na Hlinkách. Nebyl ani tak velký, jako spíš hluboký. Kolem bylo několik domků a okraj lemovaly středně vysoké stromy. Já se svlékl do plavek, rozcvičil několika kraulovými tempy a změřil vodu. Měla čtyři stupně. Plaval jsem kraulem s hlavou nad vodou na druhou stranu, tam se otočil a plaval pro změnu prsama nazpět. Jak báječné a v tak parné zimě krásně osvěžující! Najednou jsem se zarazil. Na břehu stálo několik desítek lidí a další se zastavovali. Ukazovali si na mě a živě gestikulovali. „Je to sázka. Určitě. Proč by tam jinak lezl?“ pronesla mladší žena, která byla supermoderně oblečená a držela v pravé ruce nákupní tašku. Byla tak překvapená, že si vůbec neuvědomovala, že stojí jednou botou ve vodě.
„To se určitě musel pořádně posilnit vodkou, jinak by tam nevlez,“ odpověděl stejně starý muž s vyhrnutým límcem. Bylo na něm znát, že mu není dvakrát teplo, a že by něčím tvrdým nepohrdl.
Starší tatík znalecky pronesl: „Co vás nemá, bude to blázen. Copak je to normální? Kdo to kdy viděl, koupat se v prosinci a v takové zimě. No vždyť jsem to povídal, podívejte, už je tu policie a hned ho odvezou.“ Na břehu se objevil mladý příslušník milice. Byl asi přivolán někým z diváků.
„Vyjděte ihned z vody!“ volal na mě ochránce pořádku a bezpečnosti varšavského předměstí. Já však předstíral, že neslyším a plaval dál. Když jsem byl na druhé straně lomu, výzva se opakovala. Nakonec ve vlastním zájmu nedobrovolně opouštím koupel.
„Vaše doklady, prosím, a vysvětlete mi co jste tam dělal.“ Dal jsem mu svůj cestovní pas, který mi podala žena, a snažil se lámanou polštinou všechno vysvětlit.
„Pocházím z Československa a jsem členem tělovýchovného klubu otužilců v Praze. Tady v Polsku jsem na návštěvě rodičů své ženy. Jelikož se u nás zúčastňuji všech otužileckých soutěží, nemohu ani tady přerušit tréninky, a tak jsem si přišel zaplavat.“ Když pas prohlédl, podal mi ho a přátelsky se pousmál.
„To všechno je v pořádku, až na jedno. Jestlipak víte, že tady není koupání povoleno a můžete dostat i pokutu? Je tu totiž hliněné dno a lehce může dojít k utonutí. A to se tu už mnohokrát stalo.“
Zatvářil jsem se kajícně.
„Velmi se omlouvám, už se to víckrát nestane. Snad bude dostatečnou omluvou to, že mi není nic známo o zdejším zákazu koupání,“ lhal jsem, aniž bych snad musel. Z jeho úsměvu bylo patrno, že mi moc nevěří. Abych to napravil, požádal jsem ho o radu.
„Rád bych v trénincích pokračoval, ale nevím, kde a jak na to, abych zase nepřišel do konfliktu se zákonem. Můžete mi, prosím vás, nějak poradit?“ Zahleděl se zamyšleně do dálky. Byl to pro něj problém.
„Měl byste se, pane, obléci, abyste se nenachladil…“ odmlčel se, pak pokračoval. „Rád bych vám byl nějak nápomocen, je to ale dost těžké. U nás se totiž nesmíte koupat nikde, aspoň ne na místech, která nejsou střežena plavčíkem, a zde v tomto ročním období již žádná střežená místa nejsou. Nebo pak musíte být vlastníkem Žluté čapky, ta vás opravňuje plavat, kde budete chtít. Čapku ale získáte jenom složením plaveckých zkoušek před komisí, a ty se skládají v létě na pláži Visly ve Varšavě. Co bych vám mohl ještě doporučit je, abyste vyhledal ve Varšavě velitelství poříční bezpečnosti a požádal je o radu, případně o pomoc. Jinak vám přeji mnoho úspěchů v tomto zajímavém sportu.“ Podal mi ruku, rozloučil se s celou mojí rodinou a spěšně se vzdálil.
„No vidíš, nebylo to tak zlé, jak jsi předvídala,“ pravil jsem vítězně své ženě a oblékl se.
„Mám takové tušení, že ještě není všemu konec,“ odpověděla Ela a ukázala pohozením hlavy směr, odkud k nám spěšně přicházel nový příslušník milice. Když dorazil, byl patřičně udýchán. Asi musel kus cesty běžet.
„Prosím váš občanský průkaz a půjdete se mnou. Musím vás zadržet a předvést.“ Hned jsem pochopil, že to myslí vážně a nemíní žertovat. Opět chtěl předložit můj pas.
„Jste to vy, co jste zde před několika minutami plaval?“
Přisvědčil jsem. „Ale před malou chvílí tu byl váš kolega a všechno se vysvětlilo.“ Snažil jsem se rozvíjející se drama nějak usměrnit. Nebylo to ale nic platné. Nepomohla ani plynulá polština Ely, která se do naší rozmluvy vložila a chtěla věc uvést na správnou míru. Nakonec jsem byl nucen uposlechnout a následovat muže v šedé uniformě na místní oddělení. Jako první šel on, držel můj doklad v ruce jako svátost. Já ho následoval. Za námi šla moje žena s babičkou, a jako poslední uzavíral tohle malé procesí Tomáš.
Celou cestu nikdo nepromluvil. Občas mnou zalomcovala zima, kombinovaná se vztekem. Tak přece to ta Ela předvídala správně.
Na místním oddělení nás vsedě a chladně přivítal dozorčí směny.
„Tak ti ho vedu,“ oznámil náš průvodce tak, jako by byl právě zadržen sám Lotrando. „Tady je jeho pas a můžeš to hned sepsat.“ Položil můj doklad na jeho stůl za přepážkou, která nás oddělovala. Já se ženou jsem stál na jedné straně a oni dva na druhé. Babička s Tomášem zůstali venku. Dozorčí vzal můj doklad a začal v něm bez zájmu listovat. Během hodiny byl už třetí v pořadí, kdo si prohlížel tenhle průkaz.
„Tak to vezmeme hezky od počátku,“ začal velmi přísně. „Vaše jméno, pane? Odkud jste přišel?“ Otázky šly jedna za druhou a já odpovídal jak nejlíp jsem uměl a snažil se potlačit zlost. Vysvětloval jsem, jak v zahraničí je tenhle sport masově rozšířen, a nikdo se nepozastavuje nad tím, že se někdo koupe v zimě. Když jsem začal vyprávět o padesátileté tradici tohoto sportu u nás, dozorčí mě přerušil.
„Komu to tady vyprávíte a za co nás máte? To si myslíte, že vám bude někdo věřit? Já vám povím, jak to je. Vy totiž nejste, jak bych to jenom řekl, ano, normální. Jinak byste totiž do tý ledový vody nelezl.“
Musel jsem se strašně držet a ovládat. Dozorčího vystřídal jeho kolega, který potvrdil, že nikdy o takovém sportu neslyšel, že si o mně myslí totéž, a uložil mi zaplatit pokutu sto zlotých. To již byla moje trpělivost u konce a vybuchl jsem:
„Pánové, za co?“
„Za veřejné pohoršení a nedovolené koupání,“ zněla odpověď dozorčího.
„Když jsem blázen, jak jste mě nepřímo nazvali, tak mě přece nemůžete trestat,“ hájil jsem se, a v tu chvíli to bylo očividně účinné. Oba se zarazili, ale bohužel jen na krátkou dobu.
„Buď to zaplatíte, anebo napíšeme na československý konzulát a víckrát do Polska už nepřijedete. To vám garantujeme.“ Přitom si opisoval moje nacionále do velké černé knihy a pokračoval: „Buďte rozumný a těch sto zlotých zaplaťte, nestojí vám to, pane, za to.“
„Chápejte, že i kdybych byl pro vás rozumný, tak nemám z čeho zaplatit, poněvadž tu nemám žádné zloté. Jsem tu u rodiny na návštěvě. Tím, že to zaplatí rodiče mé manželky, nebudete trestat mne, ale je. To snad chcete?“
„Jak je vidět, tak s vámi se nedomluvíme.“ V tu chvíli se začaly dveře pomalu otevírat a za nimi se objevil Tomáš. Očima přejel celou místnost, jako by někoho hledal, a pak řekl prosebně:
„Tatínku, pojď už domů. Já chci čurat.“
Obě uniformy se podívaly na mne, potom na malého špunta ve dveřích, a pak zase na mne.
„Jak to? Vy máte děti?!“ V otázce velitele bylo něco víc, než stačil jeho rozum chápat.
„Když mi říká tatínku, tak to nasvědčuje tomu, že asi ano.“ Tohle už nevydržela ani Ela a dala se do smíchu.
„Pánové, přišli jsme sem řešit, jestli můj manžel je schopný mít děti, anebo jeho přestupek? Uvedl dostatek argumentů, že to, co dělá, je docela normální i zdraví prospěšné, a proto bych navrhovala celé jednání nějak zakončit.
Vy asi budete trvat na zaplacení, a manžel zase nemá z čeho by se s vámi vyrovnal.“
Příslušník za stolem kývl hlavou.
„Co jsem řekl, to platí. Když nezaplatíte, píšeme celou záležitost na československý konzulát.“
Moje trpělivost byla u konce. Cítil jsem nával krve do hlavy a srdce mi bušilo víc, než obvykle.
Vyhrkl jsem: „Moje závěrečné slovo zase je, že si klidně na konzulát napište, co chcete.“ Naznačil jsem Ele očima, že půjdeme. Vzal jsem Tomáše za ruku a bez rozloučení jsme opustili kancelář místního oddělení ve Vlochách. Při zavírání mi vyklouzla klika z ruky a za pomoci průvanu se za námi zabouchly dveře. Před domem na nás netrpělivě čekala babička.
„Už jsem myslela, že si vás tam nechají. Poslala jsem tam za vámi Tomáše. Myslela jsem, že když přijde, celé jednání se uspíší.“ Všichni se zasmáli, i když ne příliš vesele.
Pokračování příští týden …
***
Z knihy „Sám ve víru zdymadel“
Fotografie z archívu © Václava Židka
Ilustrace exkluzivně pro CzechFolks.com Plus © Olga Janíčková
S laskavým svolením V. Židka převzato z CzechFolks.com Plus ©, kde byl článek publikován