Ahoj mroži!
Ahoj, mroži! Koukni, co o tobě píšou,“ přivítala mě druhého dne tchyně a podala mi noviny. Hned na titulní straně byla fotografie z mého tréninku v polském Pražském přístavu a nadpis: Mrož z Prahy v lednové Visle! A o kus dál: Počítal s tím, že ve Varšavě bude v novoroční den nejméně patnáct stupňů pod nulou. V době tréninku bylo plus šest a voda měla plus čtyři. Tohle asi tento plavec nemá rád. Někteří tvrdí, že je takové teplo, že by host z Prahy mohl nastydnout. – Ela i já jsme se zasmáli. Článek pokračoval: Host z Československa by si přál, aby s ním plavali polští kolegové. Nevíme, jestli se nějací opovážlivci najdou. Kandidáti se musí podrobit lékařskému vyšetření a prodělat několik tréninků. Doufáme, že se snad aspoň jeden odvážný rozhodne. Jestliže ano, ať se ihned hlásí… – a tak dál. Do pokoje mezitím přišel můj čtrnáctiletý polský švagr Jacek.
„Dneska se ve škole mluvilo o té plavbě. Nikdo ve třídě nevěděl, že to jseš ty,“ řekl. Vzpomněl jsem si, jak se před několika lety, když chodil do první třídy, vytahoval před kluky, že jeho sestra má za manžela muže z Československa a oba bydlí v Praze. Kolem Prahy jsou hory, v nich bydlí praví Indiáni a ti chodí nakupovat do města. Kluci tomu věřili a Jacek byl nějaký čas slavný.
Než jsem usnul, vzpomněl jsem si, nevím proč, na úplně jinou plavbu, z období ryze letního. Na Slovensku na Dunaji se v červenci roku 1950 konala zajímavá dálková plavba. Bylo to v době, kdy se začaly objevovat rekordy na prudce tekoucích řekách. Iniciátorem téhle plavby byl Čech, Karel Vobr, povoláním číšník. Inspirací mu byly už o rok dřív konané dálkové plavby na Volze. Vobr se obrátil o pomoc a radu v té době už na zkušeného Oldřicha Lišku. Ten se Vobra ujal a náležitě ho po všech stránkách připravoval. Samostatná technická příprava plavby nebyla maličkost, protože Dunaj je mezinárodní tok, na jehož levém břehu je Československo a na pravém Maďarsko. Hlavní starostí bylo zajištění doprovodných lodí, časoměřičů a vyběhávání úředních formalit – všechno si musel vyběhat a zajistit plavec sám. Jelikož se při plavbě v noci očekávaly místy víry, potopené vraky a neosvětlené bóje, musel být do akce zapojen kromě spolehlivého kormidelníka a říční hlídky bezpečnosti ještě zkušený lodivod Dunajské paroplavby. Přístaviště parníků u Děvína v Bratislavě se stalo místem startu. Bylo 18. července 1950, voda měla necelých šestnáct stupňů a vzduch dvacet devět. Přesně v pět hodin odpoledne skočil Vobr do vody. Do Hrušova připlaval už za tmy. Prvních sedmdesát kilometrů plaval rychlým tempem, aby využil silného proudu Dunaje.
Ovšem v důsledku enormního vypětí si namohl stehenní svalstvo a koleno. To bylo na osmdesátém kilometru plavby. Lékař ho ve vodě lehce namasíroval, ale bolest nepřestávala. Přesto plaval dál. O půl páté ráno dosáhl stého kilometru. Na kolech a na motorkách ho provázeli diváci po břehu až do Komárna. Na stotřicátém kilometru bolest v koleně trochu polevila. Plaval celou noc a den. Asi šest kilometrů před Štúrovem byl cíl. Kolem půl třetí odpoledne vystoupil vysílený, ale vítězný, ze sedmnáctistupňové vody, v těle stopětapadesát kilometrů… – a to už jsem, uondán všemi dojmy a vzpomínkami, usínal.
Při dalším tréninku mě zajímalo, kolik polských zájemců se přihlásilo k novoroční plavbě. Celkem čtyřicet, ale přísnou lékařskou prohlídkou prošli jenom dva.
Oslava Vánoc proběhla v rodinném kruhu. Noviny psaly o mém záměru přeplavat Vislu, ale mně bylo trochu smutno, že jsem na Štěpána nebyl v Praze a neplaval s Liškou u Národního divadla. Letos to bylo už po pětadvacáté.
V tichém svátečním odpoledni jsem si vzpomněl na vánoční příběh, který mi jednou vyprávěl:
Bylo to asi osm let po válce. Jako každý rok si byl i tenkrát zaplavat ve Vltavě, v Braníku. Vzduch měl pět stupňů a voda nulu. V zálivu, kterému otužilci říkají Ledový, byl led. U břehu o síle až deset centimetrů, ale uprostřed asi jeden. Bylo kolem druhé odpoledne, když se začal rozcvičovat na břehu. Pak začal plavat ve vysekaném ledu. Mohl být ve vodě asi deset minut, když uviděl, jak na břehu pobíhá několik chlapců. Křičeli jako pominutí, házeli na led větve, prkna a všechno, co jim přišlo pod ruce. Pak se ozval výkřik: „Topí se!“
Olda vylezl z vody a běžel mezi ustrašené chlapce. Dozvěděl se, že se uprostřed zálivu topí pes. Opravdu. Statný pěkný vlčák mezi ledem marně a zoufale hrabal předníma nohama. Led se ale lámal a on se znovu a znovu potápěl. Pokoušel se vylézt na led, ale vždycky sklouzl zpátky do vody. Vyl a skučel.
Přestože měl Oldřich svou dávku koupele v těle, vylezl na led. Pod váhou těla se led prolomil a on spadl do vody mezi ledovou tříšť. Plaval k tonoucímu vlčákovi. Ten, jak ho viděl, nabral síly a vynořil ještě jednou hlavu nad vodu. Když se Oldřichovi podařilo dostat se až k němu, pes na něj vyskočil, předníma nohama se zachytil ramen a čumák mu přitulil na tvář. Oldřich ho opatrně vynesl na led, kde ho položil a domlouval mu jako malému dítěti, aby se už nebál, že se neutopí. Pes začal pomalu lézt po břiše a přitom se třásl a chvěl. Na zasněženém břehu se ohlédl nazpátek k Oldovi a pak se dal do běhu. Od chlapců se Oldřich dozvěděl, že to byl pes z blízkého domu, který běžel po ledu, a ten se pod ním uprostřed Ledové zátoky prolomil.
Připomněl jsem si tuhle příhodu a usmál jsem se sám pro sebe: Nezachraňují se vždycky jenom lidé, a to je dobře.
V malém pokojíku si hrál Jacek s mým synem. Oba leželi na podlaze mezi stavebnicemi a stavěli Ocelové město. Ďadek seděl zamyšleně u svých rybek a občas poklepal prsty na sklo. Vypadalo to, jakoby si s nimi povídal. Vůbec nepostřehl, že jsem se posadil vedle něj a začal jako on mlčky pozorovat maličký svět ticha. Hlavou se mi honily různé myšlenky. A také určité obavy z případné ledové tříště na Visle, protože plavat v tak prudké řece mezi krami by rozhodně nebylo nic příjemného. Visla nezamrzne.
Zamrzla ale Vltava v tuhé zimě v roce 1940, jak mi vyprávěl Oldřich. V březnu se ledy hnuly a na Vltavě plavaly mohutné kry, některé silné až jeden metr. Byla to velkolepá podívaná, některou chvíli se zdálo, že ledová zácpa poroste až do nebe. Pohled z mostu byl až děsivý, zvlášť při dunivém rozrážení ohromných ledových ploch o pilíře. Při položení ruky na betonové zábradlí mostu byl citelný každý úder. Řeka stoupala až o tři metry a všechno kolem vody mělo mimořádnou pohotovost. Mezi ledem plavaly kmeny stromů, prkna, dříví, dřevěné boudy, nafouklá zvířata. Přepadový jez u Hlávkova mostu byl prolomen. Celá přírodní katastrofa trvala tři dny. Čtvrtý den, když voda klesla a došlo k zácpě ledových ker, které se zastavily, rozhodl se Oldřich k něčemu neuvěřitelnému: Svlékl se do plavek a začal pomalu lézt z jedné kry na druhou doprostřed řeky. Led klouzal, foukal studený vítr a modrozelená voda měla nulu. Sluncem ozářené ledové kry byly až alabastrově bílé a při pohledu na ně slzely oči. Různě nakupené ledy tvořily hroty a sahaly od břehu až k branickým ledárnám.
Nepřehledná plocha měla nádherný vzhled zamrzlého severního moře a polárních krajů. Jen na několika místech se utvořily větší mezery a bylo vidět do vody, kde plavalo několik divokých kachen a kousek dál dvě lysky. Nad tím vším tiše kroužili rackové. Pro opravdového otužilce bylo těžko odolat, a tak Oldřich slezl do vody a plaval uprostřed ledové říše jak v pohádkové sluji. Plaval a prozpěvoval si. Po obeplutí jedné z ledových bariér najednou uslyšel praskání, pukání a děsivé dunivé zvuky pod vodou. Pak uviděl, jak se celý ledový masiv dal do pohybu. Nezbylo mu nic jiného, než snažit se nepropadnout panice, pokusit se vylézt na jednu z ker a dostat se rychle na další kru. S vypětím sil se mu podařilo vyškrabat se na jednu, kde si několik vteřin odpočinul. Pak pokračoval přeskakováním z jedné kry na druhou, pokud možno co nejkratší cestou na břeh. Několikrát za sebou se ledový balvan překulil a Oldřich byl zpátky ve vodě. Nové a nové vylézání na kry ho stálo spoustu sil. Cítil, jak mu ubývají. Prsty a později celé ruce se stávaly necitlivými. Strach mu začal stahovat hruď a zároveň i dech. Věděl, že nesmí propadnout panice. Na břeh padl po několika minutách zcela vyčerpaný. Tenhle zážitek si zapamatoval na celý život. Nerad na něj vzpomínal, a za to, že jsem se ho dozvěděl, vděčím jenom našemu naprosto přátelskému vztahu.
Pokračování příští týden …
***
Z knihy „Sám ve víru zdymadel“
Fotografie z archívu © Václava Židka
Ilustrace exkluzivně pro CzechFolks.com Plus © Olga Janíčková
S laskavým svolením V. Židka převzato z CzechFolks.com Plus ©, kde byl článek publikován