Beringova úžina je 85 km široký průliv, který spojuje Severní ledový a Tichý oceán a odděluje Asii od Ameriky. Nachází se sice jižně od severního polárního kruhu, ale zcela jasně uvnitř červencové izotermy 10°C – kterou bývá definována arktická oblast. V zimě se zde běžně vyskytují silné mrazy okolo -20 až -30°C; i v letních měsících mohou přijít mrazivé dny, průměrná teplota vzduchu v červenci a v srpnu je kolem 8°C. Teplota vody v zimě klesá na -2°C, při kterých mořská voda zamrzá. Led z vodní hladiny definitivně mizí až koncem června. Průměrná teplota vody v letních měsících se pohybuje okolo 3°C, v oblastech při pobřeží bývá asi o 5°C teplejší, zejména na východě. Silné mořské proudy v této oblasti jsou poměrně podrobně zmapovány pro účely námořní plavby a z hlediska jejich vlivu na počasí. Ví se, že proudy běžně dosahují rychlosti i přes 5 km/h a že ostrovy v úžině způsobují rozsáhlé víry a turbulence. O tom, jaký ale budou mít vliv na pohyb plavců, kteří hodlají Beringovu úžinu přeplavat napříč a jaká je nejlepší strategie pro přeplavání, donedávna nikoho nenapadlo ani přemýšlet. (obr. 1 Satelitní pohled na oblast Beringova průlivu. Na západě je Kamčatka (ruská), na východě Aljaška (americká), na severu Severní ledový oceán a na jihu Pacifik. Uprostřed leží Diomedovy ostrovy. Zeleným kolečkem je označen mys Děžňovův, na kterém se startovalo, červené kolečko značí mys Prince z Walesu, na němž byl cíl štafety. zdroj: fotografie NASA, wikipedie)
Beringův průliv je jedno z nejdrsnějších míst planety, které mohou zimní plavci brát jako obrovskou výzvu. Plavání hodné obdivu v oblasti Beringova průlivu již v minulosti proběhlo: Americká plavkyně Lynne Cox doplavala 7. srpna 1987 z ostrova Malý Diomedes (též Krusenstern nebo Ignaluk), který patří k USA, na ruský Velký Diomedes (též ostrov Ratmanova či Imaqliq). Oba ostrovy jsou vzdálené asi 4 kilometry, plavala 2 hodiny a 6 minut. V chladné vodě se jedná o úžasný individuální plavecký výkon. Bez neoprénu doplavala z jednoho ostrova na druhý také Ruska Elena Guseva v roce 1998. Nápad zorganizovat plaveckou štafetu, která by startovala v Rusku a doplavala až na Aljašku, se možná zrodil někdy v té době. Intenzivně byl připravován k uskutečnění zejména v uplynulých dvou letech (2011 a 2012). Na přípravách se podílel i Jack Bright – Angličan, který žije v Praze a často se účastní českých plaveckých soutěží, zimních i dálkových. (obr. 2 Mapa Arktidy ve stereografické projekci. Modrou přerušovanou čárou je vyznačen Severní polární kruh, červeně letní isoterma 10°C. Modrý rámeček byl použit ke zvýraznění polohy Beringovy úžiny. zdroj: zpravodajství USA, wikipedie)
Koncem července se do Ruska sjelo přes šedesát plavců z celého světa; kromě Jacka a Elen, které jsem již zmínil, také Zdeněk Tlamicha z Prahy a Ital Paolo Chiarino, který již několikrát plaval na českých zimních soutěžích. Dorazil jeden z hlavních organizátorů Litevec Saša Jakovlev, Estonci, další Rusové, Jihoafričané, britská plavkyně Jackie Cobell, Polák Rafał Ziobro, plavci z USA, Číny, Argentiny, Chile, Irska, Austrálie a Ukrajiny. Jsou odhodláni vyplavat štafetově z Ruska, střídat se v ledové vodě v intervalech 20 minut. Předpokládají, že plaváním stráví celkem 40 až 50 hodin. Pro svůj pokus budou mít k dispozici remorkér MB-61 dlouhý 56m a jako hlavní plavidlo ruskou vojenskou námořní nemocnici, loď Irtyš (obr. 3, zdroj: wikimapia.org) s následujícími parametry: délka 152m, šířka 20m, posádka 124 námořníků, 84 zdravotnických pracovníků, 100 lůžek pro pacienty, mj. s tělocvičnou, saunou a přistávací plochou pro vrtulník. Domovským přístavem Irtyše je Vladivostok, podle jeho pásma budu uvádět všechny časové údaje (pro převod na středoevropský letní čas odpočítejte 9 hodin, pro čas platný na Aljašce odečtěte dalších 10 hodin). Vlastní doprovod plavců ve vodě a jejich odvoz z lodě a zpět budou zajišťovat tři motorové čluny – zodiaky.
Všichni plavci a organizátoři se nejprve sešli v Jakutsku na východní Sibiři, v oblasti věčně zmrzlé země neboli permafrostu. Setkali se s místním šamanem i se starostou tohoto města, které má více než čtvrt milionu obyvatel, a navštívili některé místní památky včetně válečného muzea. Zúčastnili se odhalení nového Děžňovova památníku. Na řece Leně si hromadně zaplavali. Hlavně ale začínal žít společný život tento velký pestrý kolektiv, který nemluví jedním jazykem, který bude muset dohromady strávit řadu dní na poměrně malé lodi a navíc v náročných podmínkách odvést těžký sportovní výkon. (obr. 4 Plavci nastoupení před otužileckou hromadnou plavbou v řece Leně v Jakutsku, v červenci 2013. Zdroj: Facebook, autor pravděpodobně Natalia Zolotareva)
Poprvé byli plavci zaskočeni vývojem událostí dříve, než vůbec začali plavat. Po čtyřech dnech plavby na Irtyši dorazili do zátoky Providenia. Očekávali, že budou moci navštívit několikatisícové městečko, bývalý vojenský přístav Providenia, a nakoupit si ještě nějaké zásoby. Rádi by se prošli po pevné zemi, přestože počasí nebylo moc přívětivé. Bohužel, potřebné povolení k výstupu na pevninu nebylo na lodi k dispozici. Po dalších deseti hodinách plavby dorazila expedice na Děžňovův mys, nejvýchodnější pevninský výběžek Asie. Na člunech se někteří vydali prozkoumat terén, najít místo vhodné k vyplavání. Jiný člun vyvezl několik plavců na moře, aby se prakticky zjistilo, jak jsou unášeni proudem. Diskuze na téma, jaký zvolit kurs a strategii, byly složité. Chyběl někdo, kdo by tento plavecký terén znal aspoň zlomkem tak, jak ten svůj mají v malíčku lodivodi na La Manchi. Radil i kite-surfař, který Bering překonal před dvěma lety … Čekalo se na lepší počasí, než bylo rozhodnuto odstartovat. (obr. 5 Průzkum terénu na jednom z člunů poblíž místa startu, u Děžňovova mysu. Zdroj: Facebook, autor Bering Strait Swim – Russia to America)
V pondělí 5. srpna 2013 v 16:24 z ruské pevniny vyplavala Američanka Melissa O’Reilly. Po 10 minutách a 650 metrech předala štafetu Rusovi Alexandru Jurkovovi plácnutím do dlaně. A pak to pokračovalo víceméně stereotypně: další tři plavci nasedli do druhého zodiaku, jejich úkolem bylo připojit se k předchozí trojici v době, kdy její třetí plavec šel do vody. Deset minut tohoto plavce doprovázely oba čluny, první plavec z druhého člunu vlezl do vody, plácnutím do dlaně převzal štafetu… a tak stále dokola. Plavci se oproti původnímu předpokladu střídají každých deset minut, dost velká zátěž je i to, že další desítky minut sedí na člunu prochladlí, promočení, ve větru a dešti, bez možnosti se zahřát běháním nebo poskakováním. Také pro obsluhu člunu je to náročný úkol. Jednak musí správně plavce nasměrovat a hlavně jej pokud možno vůbec nespustit z očí. Když se přece jen ztratí ve vlnách, musí jej nalézt – což taky nemusí být úplně snadné, přestože jsou plavci vybaveni jasně oranžovou bójkou. Ta plavání v poryvech větru a ve vlnách spíše komplikuje. Možná by pomohla, pokud by měl některý z plavců vážný problém, ale pravidla plavecké štafety to zapovídají a znamenalo by to konec pokusu. (obr. 6 Předávka štafety plácnutím do dlaní mezi dvěma jihoamerickými plavci. Zdroj: Facebook, autor Guilllermo Gallishaw)
Teplota vody na startu byla 8°C, ale brzy šla s rostoucí vzdáleností od pevniny dolů, postupně až k hodnotě 2°C. Vlny naopak narůstaly. Obsluha člunů zvládala dobře jízdu i ve čtyřmetrových vlnách, ale to již bylo prakticky nemožné udržovat kontakt s plavcem a rozumně jej vést. Problémem se stávala i jazyková bariéra – zatímco obsluha člunů často jiný jazyk než ruštinu moc neovládala, pro většinu plavců byl ruský jazyk naopak hodně cizí a nesrozumitelný. Poblíž ostrova Diomedes se počasí ještě zhoršilo, vlny přesahovaly v bouři šest metrů. Nedalo se dělat nic jiného, než zaznamenat pomocí GPS pozici dosaženou plavcem, a uchýlit se na zakotvený Irtyš. Posuzováno podle vzdálenosti byla štafeta prakticky v polovině, na hranici Ruska a USA, poblíž datové hranice. Měřeno časem byla teprve na začátku.
Jakmile to počasí jen trochu dovolilo, plavalo se dál. Plavání bylo nepředstavitelně komplikované, Irtyš překročil datovou hranici snad pětkrát. Jihoafrický plavec Ryan Stramrood tak měl (a zase neměl) narozeniny čtyřikrát po sobě během několika dnů. Takže bylo co slavit. Horší byl ale fakt, že počasí se příliš nelepšilo. Také přibývalo plavců, kterým lékaři nedovolili dále plavat. Ti zbývající tak měli na regeneraci sil stále méně času. S přibližující se americkou pevninou teplota vody mírně stoupala, a bylo rozhodnuto, že se plavci budou střídat po čtvrt hodině plavání. Čas na znovu nabrání sil tak o polovinu vzrostl. Zdálo se, že celé dobrodružství snad nemá konce. (obr. 7 Ve vlnách dvou až třímetrových se dalo ještě docela dobře plavat, ale zodiaky se až nebezpečně houpaly, pokud zpomalily na rychlost plavce. Zdroj: facebook, autor Nuala Moore)
Konečně 8. srpna přišla obrovská vzpruha. Roztrhala se mlha a plavci spatřili v dálce americké pobřeží. To bylo něco úplně jiného, než na displeji GPS vidět údaj, že břeh je 20 km daleko. Kam dohlédnu, tam doplavu, říkají někteří a něco na tom je. Všichni vědí, že v teplejší vodě by tam z účastníků doplaval kdokoliv, takže by neměl být problém, když se plavci budou moci střídat.
Objevují se ale další komplikace. Především se náhle mění směr a síla proudění. Pokud je rychlost proudu 2 km/h, je stále přibližně třicet plavců schopných se s proudem rvát a postupovat k cíli, byť pomalu. Ale v některých chvílích je síla proudění i několikanásobně vyšší. Směr je kamsi do oceánu a odhadované hodnoty rychlosti jsou i přes 10 km/h. (Není možné to vyhodnotit tak snadno, jako na vltavském nábřeží – hodit klacek do vody a odkrokovat, jakou vzdálenost urazí za minutu; ale méně než cca 6-8 km/h to v nejhorších chvílích bohužel zcela jistě není.) Kromě toho některým plavcům končí povolení k pobytu v Rusku, lodi Irtyš vypršelo povolení k plavbě v amerických vodách, někteří plavci by alespoň potřebovali dát vědět, že se zdrží a přijdou do práce později, argentinská výprava nestihne svatbu dcery jednoho z nich… Dochází vše, i zásoby jídla a vody. Hrozí, že se nebude možné osprchovat už ani studenou vodou, pokud má zůstat dostatek vody na pití. Bylo by možné poslat remorkér, aby doplnil zásoby, ale bylo by nutné získat souhlas k návštěvě asi 100 km vzdáleného přístavu v Nome a zabralo by to hodně času. (obr. 8 Jack Bright a Craig Lenning krátce po doplavání štafety, poblíž městečka Wales, AK. Zdroj: Facebook, autor Jackie Cobell)
Kapitánovi lodi se povedlo prodloužit povolení k plavbě v amerických vodách. To je podstatné. Všichni již ztrácejí pojem o čase. Trvalo snad přes padesát hodin, než se štafeta přiblížila na 10 km od amerického břehu. Původně se předpokládalo, že nejdéle za padesát hodin bude odplaváno celých 85 km. A skutečnost? Za posledních padesát hodin štafeta odplavala deset kilometrů, a dalších deset ještě zbývá. V silných proudech se střídá 21 nejsilnějších plavců, občas se přes veškeré úsilí stejně stane, že se břeh Aljašky vůbec nepřibližuje nebo se dokonce vzdaluje. Ve chvílích volna plavci nabírají energii, vymýšlejí strategie, snaží se zapomenout na stres a problémy. Když jdou do vody, napínají síly naplno, aby co nejdříve dosáhli cíle. (obr. 9 Zleva: Paolo Chiarino, Jack Bright a Zdeněk Tlamicha, po úspěšném doplavání štafety z Kamčatky na Aljašku, srpen 2013. Zdroj: Facebook, autor Jackie Cobell)
V neděli 11. srpna 2013 okolo 16. hodiny Vladivostockého času, tj. v sobotu 10. srpna ve 21 hodin večer místního času, se štafeta konečně přiblížila na 250m od břehu Aljašky. Je rozhodnuto, že jako první na pevninu u města Wales na mysu Prince z Walesu doplave Rus Oleg Dokučajev, s ním Američan Craig Lenning a potom další plavci s vlajkami svých zemí. V 16:32 štafeta dosáhla cíle. V Beringově průlivu plavci strávili 144 hodin a 8 minut, celkem uplavali 134 kilometrů. Změnila se historie, další kousek vody na planetě Zemi se lidem podařilo přeplavat. (obr. 10 Setkání obyvatel města Nome na Aljašce s otužilci po dokončení štafety. Zdroj: Facebook, autor Jack Bright)
Děkuji všem, kteří se dělili o své pocity a dojmy na internetu, a umožnili tak napsání tohoto příspěvku. Skláním hlubokou poklonu organizátorům, protože takováto akce byla o dva až tři řády náročnější, než uspořádat celonárodní soutěž v zimním nebo dálkovém plavání. Velký dík patří také Zdenkovi Tlamichovi, který se mnou velmi ochotně a obětavě prošel jako účastník a očitý svědek všechny podrobnosti a pomohl ledacos opravit.