Oldřich Liška, nestor československých otužilců, se narodil 7. srpna 1910, tj. právě před 105 léty. Ve své celoživotní neúnavné činnosti navázal na Nikodemovy popularizační aktivity, a otužování propagoval po celém tehdejším Československu. Jeho zásluhou existuje dnes v České i ve Slovenské republice několik desítek otužileckých klubů. Od nejútlejšího mládí měl mimořádně úzkou vazbu na plavání, bez ohledu na teploty vzduchu a vody. Založil historický TOK (Tělovýchovný otužilecký klub), který byl téměř rodinnou institucí. Pracoval v tom směru nesmírně obětavě, třeba i za cenu osobního omezování. Byl pravým tátou všech otužilců, rádcem, organizátorem, stanovil meze činnosti ve sportu otužování tak, aby přinášelo nezbytné zocelení tělesného stavu a přitom jej neohrožovalo. S politováním je nutno říci, že v současné době jsou za účelem senzace nebo lámání rekordů tyto dávno ověřené hranice spolehlivých možností často překračovány. Legendární byly jeho zájezdy po republice, na kterých s sebou vozil skládací branky na vodní pólo, které s ostatními otužilci hrál před užaslými diváky. Metodiku otužování posouval dál pokusy na vlastním těle. V horách hledal a nacházel místa, kde otužilci mohli zvyšovat svou otužilost i v letních měsících. Založil tradici plaveckých maratonů na Lipně, které nesou zaslouženě jeho jméno. Je i zakladatelem otužileckých plaveb v ponorné říčce Punkvě v Moravském krasu – Memoriálu T. K. Divíška, kterým v jeskyních za svitu reflektorů každoročně první říjnovou neděli začíná otužilecká zimní sezóna. Rovněž první přemožitelé kanálu La Manche František Venclovský a Jan Novák byli s Oldřichem Liškou sportovně propojeni. Jak čas běžel, těm nejmladším v oboru dálkového plavání a otužování je již jeho jméno vzdáleno. I proto si dovolím tímto způsobem tátu Lišku, kterého si ještě stále mnozí současní plavci pamatují, připomenout.
Svůj vrozený pedagogický talent uplatnil při letních kursech plavání v Hostivaři, ve kterých naučil nebát se vody a plavat několik tisíc dětí. Učil plavat i dospělé, což je někdy dost těžký oříšek k rozlousknutí.
Jeho jméno figuruje v různých specializovaných brožurkách o sportu, ale zejména v knížce Václava Židka „Sám ve víru zdymadel“. Židek, sám bývalý dálkový plavec a otužilec, neváhal s vděčností vzpomenout na rádce, přítele a organizátora akcí, které byly v té době zcela mimořádné. Zmíněnou knížku lze také najít na pokračování na internetu i našich webových stránkách Dálkového plavání.
Svými někdy bizarními nápady a názvy přispěl Oldřich Liška i k rozvoji otužilecké terminologie. Snad nejtrvaleji se zapsal do povědomí otužilců svými „kapsami otužilců“. Kam si mohou otužilci za silných mrazů schovat ruce, když běží třeba za patnáctistupňových mrazů z cíle do několik set metrů vzdálené šatny a mají na sobě jenom plavky a gumové boty. Přece do kapes otužilců – do podpažních jamek!
Když bylo Liškovi 70 let našli ho sousedé v jeho bytě téměř v bezvědomí, vyloučit nelze ani otravu unikajícím plynem z kamen. O pár dní později, 5. 3. 1981 v nemocnici zemřel. V roce 1997 byla na dům v Žitomirské ulici číslo 33 v Praze 10, v němž Oldřich Liška dlouhá léta bydlel, umístěn pamětní relief z bronzu, zhotovený právě bývalým otužilcem a dálkovým plavcem Václavem Židkem. Od té doby získala busta takovou patinu, že budí dojem, že je tam odjakživa…