Šestého července se v České republice každoročně slaví státní svátek Den upálení Mistra Jana Husa, letos se navíc v tento den konalo i další kolo Českého poháru v dálkovém plavání v Praze na Vltavě. Členku pražských Bohemians Nikolu Hájkovou ale nečekal ani sváteční odpočinek, ani start na pražských závodech. Více než 900 km vzdušnou čarou na západ od Prahy totiž právě v tento den nadešel klíčový okamžik pro splnění jejího dětského snu. Snu o přeplavání kanálu La Manche.
Odjezd výpravy, nebo alespoň její části, do Doveru byl naplánován na čtvrtek 23. června večer. Ne všechno ale šlo úplně hladce. O den dříve se Nikola probudila s teplotou a bolestí v krku. Následovala návštěva u lékařky a okamžité zahájení léčby. Odjezd nakonec proběhl ve stanovený termín, do Anglie ale navíc oproti původnímu plánu mířila i antibiotika a další léky. Noční cesta proběhla víceméně bez problémů, až na neplánovanou automobilovou prohlídku Bruselu, a v pátek v 10 hodin dopoledne BST byla výprava už na britských ostrovech.
Po několika telefonátech následovala nedělní schůzka s Regem Brickellem, dvorním lodivodem českých plavců na Kanále, kde padla dohoda, že byť se zdravotní stav Niki už značně zlepšil, tak se nevyužije teoretická možnost pondělního startu do pokusu a počká se alespoň na úterý. Úterní ranní start se navíc v tuto chvíli jevil jako naprosto ideální.
Počasí na Kanále se ale mění velmi rychle a ideální okno na přeplavbu se nakonec otevřelo už v pondělí odpoledne. Reg Brickell na pokus vyrazil se svou další plavkyní, start v úterý ráno tak nebyl možný a na úterý odpoledne už zase předpověď hlásila zhoršující se podmínky. Niki a jejímu podpůrnému týmu tak nezbývalo nic jiného, než čekat, až se počasí opět umoudří.
A tak dny ubíhaly. Niki se definitivně zbavila všech zdravotních nepříjemností, voda na Kanále se ohřála o dalšího půl stupně a začala atakovat šestnácti stupňovou hranici, jen pozitivní zpráva od Rega nepřicházela, počasí se stále nelepšilo, a tak se neustále opakoval stejný scénář s krátkým večerním telefonátem, kde zaznělo, ať se opět zavolá zítra.
A tak výprava strávila celý týden, personál hotelu Premier Inn pomalu začínal jednotlivé členy oslovovat křestním jménem, než v sobotu 2. července přišla od Rega zpráva, že na aktuálně nastalé spring tide období má dohodnutou jednu štafetu, se kterou by mohl plavat v pondělí a v úterý by mohlo dojít i na Nikolu, byť její původní tide končil už v neděli. A tak se žhavily telefony, prodlužovaly se dovolené, rušily se dohodnuté schůzky v Praze, aby mohla výprava zůstat v aktuální sestavě. Výhodou v tento okamžik bylo, že Českou republiku čekalo pouze pracovní pondělí před dvěma svátky.
Štafeta na svůj, nakonec úspěšný, pokus vyrazila v neděli večer a při pondělním večerním telefonátu stanovil Reg Brickell už celkem jasný scénář, který počítal se startem po půlnoci z úterý na středu. A tak se také stalo, zatímco Niki se v úterý večer, a asi nepřekvapí, že marně, snažila splnit instrukce Rega Brickella o tom, že se má před pokusem vyspat, zbytek týmu si s tímto velezkušeným lodivodem definitivně potvrdil sraz v přístavu v 0:30 a start kolem 1:30 britského času. Následně proběhly poslední přípravy a na Den D tak bylo vše nachystáno.
A tak, po jedenácti dnech čekání, stála Niki a její čtyřčlenný doprovodný tým konečně v přístavu před samotným pokusem. Po nalodění na, českým plavcům notoricky známou, doprovodnou loď Viking Princess, která po své loňské „zelené epizodě“ měla tentokrát svoji obvyklejší modrou barvu, následovala cesta na Samphire Hoe, kde bylo místo startu, a v jednu hodinu a čtyřicet minut po půlnoci britského letního času odstartovala Nikola vstříc francouzským břehům. Kromě samotné vzdálenosti před ní stála i další výzva v podobě silných proudů, neboť start probíhal ve velmi vysokém přílivu (6.60m). Tato skutečnost dávala tušit, že pokus bude pravděpodobně o něco delší, než se všeobecně čekalo.
Východ slunce měl nadejít přibližně tři hodiny po startu, a tak si Niki vyzkoušela i noční plavbu. Podmínky v tento okamžik nebyly úplně ideální, na Kanále byly u anglických břehů vlny, nicméně předpověď dávala naději, že v dalších hodinách plavby se hladina uklidní.
Pokus ze začátku probíhal v poklidu. Niki pravidelně, podle předem připraveného plánu, každých dvacet minut občerstvovala a nic v tento okamžik nenasvědčovalo, že by měly v nejbližší době přijít nějaké problémy. Opak byl ale pravdou. V okamžiku, když se nad Kanálem začalo pomalu rozednívat, dostihla Niki, jako už hodně plavců před ní, z rozvlněného moře mořská nemoc, která se velmi rychle zhoršovala. Pro doprovodný tým tak nastalo období velmi intenzivní práce, aby se podařilo Niki přes tuto krizi dostat. Kromě samotné mořské nemoci totiž navíc hrozilo, že pokud nebude v tento okamžik plavba alespoň určitou rychlostí pokračovat, tak zanese proud Niki daleko z plánované trasy a dokončení plavby bude tak prakticky nemožné. Ale Niki bojovala. I když jí zcela evidentně dělal jakýkoliv pohyb velké problémy, pokaždé znovu a znovu začala vždy plavat a udržovala tak naději na zdárné dokončení celého pokusu. Zároveň v tomto období přišel od Rega pokyn na změnu strany lodě, na které Niki plavala, z levoboku na pravobok, kde ji o něco lépe mohl chránit před vlnami. Po cca hodině mohly pomalu z tváří doprovodu začít mizet ty největší starosti, protože se začalo vše opět zlepšovat. Nad Kanálem už v tuto dobu svítilo slunce, které také rozhodně pomohlo k lepší náladě. Mezi Viking Princess a Českou republikou v těchto okamžicích probíhala rušná mobilní komunikace, velká spousta lidí se tak dožadovala aktuálních informací. A tak na malou rybářskou loď na vlnách Kanálu mířily doslova desítky SMS zpráv a telefonátů.
Po překonané krizi začala klidnější část celého pokusu. Moře se, přesně podle předpovědí, uklidnilo a plavba tak dále probíhala na jen mírně zvlněné hladině. Mobilní telefony na palubě začaly měnit sítě britských operátorů za jejich francouzské protějšky, čímž dávaly najevo, že se výprava pomalu dostala už blíže francouzským břehům a samotnému cíli.
Přibližně po devíti hodinách plavby se Niki objevila, ve vzdálenosti cca 10 kilometrů, pod plánovaným cílem své plavby, kterým byl výběžek Cap Gris Nez. Voda u Francie, minimálně v určitých částech ovlivněných proudy, byla o něco studenější, než ve které plavala Niki posledních několik hodin, a prodělanou mořskou nemocí oslabený organismus zaprotestoval podruhé, tentokrát nepříjemnou reakcí na chlad. Opět tak byla řada na doprovodu, aby tuto krizi pomohl Niki překonat. I tentokrát se to podařilo, nicméně nepříjemným důsledkem této krize bylo zpomalení postupu, čímž prakticky zmizela možnost, díky silným proudům, dokončit plavbu právě na Cap Gris Nez. A tak začala neoblíbená část některých pokusů o přeplavbu Kanálu – vyhlídková plavba podél francouzských břehů.
Zatímco Cap Gris Nez si výprava prohlížela ze všech stran z pořád stejné vzdálenosti, břehy náhradního cíle se přeci jen blížily.
Francouzské bílé útesy nejsou tak světoznámé, jako jejich britské protějšky, ale i tak si je asi Niki bude pamatovat do konce života. Právě pláž pod nimi se totiž stala konečným cílem celého pokusu. Po více než dvaceti kilometrech podél Francie, celkem cca 65 kilometrech celé plavby, dvou velkých krizích, v nejdřívějším termínu v historii českého plavání na Kanále a navzdory startu do pokusu v období silných proudů dospěla Niki až na konec celého dobrodružství. Místo cíle mělo oproti Cap Gris Nez jednu nespornou výhodu, na Niki nečekalo žádné závěrečné šplhání na skály, takže jí stačilo, když se postavila a nejprve vycházela a nakonec dokonce vyběhla na pláž. Bylo 17:43 britského letního času (18:43 SELČ), šestnáct hodin a tři minuty od startu ze Samphire Hoe, když se z paluby Viking Princess rozezněla lodní siréna, která oznamovalo úspěšné dokončení celé plavby. Na pláži se v příjemném středečním podvečeru procházelo několik lidí a někteří z nich si nenechali ujít možnost nejčerstvější přemožitelce kanálu La Manche pogratulovat. První gratulace tak Niki slyšela ve francouzštině.
Regův bratr Ray pak už Niki odvezl člunem zpátky na doprovodnou loď, kde přišly gratulace od zbytku týmu. Pomalu se také začala objevovat první blahopřání z ČR a dalších koutů Evropy. Se svou troškou se „předvedl“ přímo i Kanál, protože na rozdíl od loňského pokusu Radka Táborského, kde zpáteční cesta probíhala až v třímetrových vlnách a nebyla tak zrovna z nejpříjemnějších, tentokrát zůstala hladina prakticky naprosto klidná a tak se návrat do Doveru stal pohodovou projížďkou na moři.
Zpátky v přístavu poté proběhlo povinné několikeré focení a celému dobrodružství byl pomalu konec. Tomu dobrodružství, které začalo necelé dva roky zpátky, kdy se Niki poprvé objevila na bazénu v Podolí a vyprávěla o svém velkém snu. Takových vyprávění jsem v minulosti už slyšel hodně a valná většina těch, kteří o tomto mluvili, se nejenom že nedostala na francouzské břehy, ale o samotnou přeplavbu se ani nepokusila. O to větší ctí mi tedy bylo a je, že jsem mohl být jak u začátku, tak na konci právě tohoto příběhu a mohl jsem tak vidět, jaké to je, když si někdo opravdu dokáže jít za svým snem a dokráčet, v tomto případě tedy doplavat, až k jeho splnění.
