Letošní 70. ročník Memoriálu Alfreda Nikodéma je příležitostí připomenout si historii této akce. Letos poplavu už po čtyřicáté čtvrté, v letech 1993 – 2002 jsem jako předseda pořádajícího klubu tuto akci zajišťoval. Kromě informací např. od Oldřicha Lišky, Vladimíra Kulíčka a Václava Židka proto mohu přispět i některými osobními zážitky a vzpomínkami.
Snad každý otužilec ví, že zakladatel sportovního otužování v Československu Alfred Nikodém (25. 3. 1864 – 30. 10. 1949) byl zlatníkem. Tento všestranný sportovec byl zdatným běžcem, chodcem a jezdcem na koni. Poprvé plaval v prosinci v Praze ve Vltavě se skupinkou otužilců v roce 1923. V roce 1928 už plavalo o vánocích u Národního divadla 63 plavců, samozřejmě opět pod jeho vedením. K upoutání pozornosti diváků volil i netradiční metody – v ledové vodě plaval ve vojenské uniformě s puškou na zádech nebo s nohama v pytli. Dnešním slovníkem lze říci, že Nikodém byl ve své době celebritou. Ke kulatým narozeninám dostával blahopřání i od ministrů tehdejší vlády. V roce 1930 byl otevřen plavecký bazén pod Barrandovem a kvůli propagaci vyzval herec Vlasta Burian Alfreda Nikodéma k plaveckému závodu na 100 metrů. I to dokazuje tehdejší Nikodémovu oblibu a širokou známost.
Historická otužilecká vystoupení neměla v prosinci ani stálé datum (někdy se plavalo třeba v polovině prosince – třeba v letech 1945 a 1946), ani stálé místo. V počátcích otužování u nás se plavalo u Ústředních jatek královského města Prahy (nyní Pražské tržnice), později mj. u Trojského mostu, u Občanské plovárny, u mostu Svatopluka Čecha, teprve od roku 1947 pravidelně u Národního divadla. Za války byly problémy s plaváním ve Vltavě kvůli strachu Němců ze sabotáží, nesmělo se plavat u mostních pilířů. Přesto se na Štědrý den roku 1944 konalo nepovolené vystoupení otužilců před veřejností u Trojského mostu v Praze. Při plavbě Napříč Vltavou klesla teplota vzduchu na -14 °C. Slavné první veřejné vystoupení otužilců po skončení druhé světové války proběhlo 16. 12. 1945 u Občanské plovárny v Praze, naposledy za účasti Alfreda Nikodéma. S ním plavali Oldřich Liška a plavci Amatérského plaveckého klubu (APK) Praha Čestická, Gregor, Hrášek, Reihitz a Sedlák.
V roce 1946 Alfred Nikodém předává vedení pražských otužilců Oldřichu Liškovi. Vladimír Kulíček přitom zmiňoval rivalitu Nikodéma a Lišky. Zlatník Nikodém prý Liškovi trochu zazlíval jeho profesi – pracoval v továrně obráběcích strojů TOS Hostivař jako mistr všeobecné údržby. Tato zmíněná rivalita mě trochu mrzí. Svého trenéra Oldu Lišku jsem měl rád a bláhový určitě nebyl.
A právě před 70 lety (konkrétně 15. 12. 1946) proběhlo vystoupení otužilců u mostu Svatopluka Čecha mezi Občanskou plovárnou a Dvořákovým nábřežím jen v omezené rozsahu. V noci bylo -20 °C, byly problémy s prosekáním ledu ve Vltavě.
V roce 1947 Oldřich Liška založil TOK – Tělovýchovný otužilecký klub. Podle svědectví Vladimíra Kulíčka prý dalo velkou práci probojovat založení na úřadech. Alfred Nikodém nebyl kvůli stáří členem, ale toto dění se zájmem pozoroval. A hned 21. 12. 1947 od 11 hodin TOK uspořádal u Národního divadla předvánoční plavbu ve Vltavě, které se zúčastnilo šest 6 otužilců. Tato akce je považována za první ročník dnešního memoriálu Alfreda Nikodéma. Začátek to byl krušný. Den před plavbou byl silný mráz. V noci řeka zamrzla. Led silný tři až pět centimetrů neunesl člověka a z lodi šel špatně lámat. Lámání a aspoň částečné odklízení ledových ker trvalo od 10 do 12 hodin. Nakonec se plavalo v koridoru dlouhém 135 a širokém 10 metrů. Zbytky ledu plavci vyhazovali i při plavání. Plavci se o led pořezali do krve, ale diváci byli spokojeni.
Akce se nejmenovala od začátku Memoriál Alfreda Nikodéma, protože ten byl ještě živ. Jak je psáno výše, zemřel v roce 1949 a je pohřben na Vyšehradě poblíž hrobu Boženy Němcové.
Kvůli zamrzlé Vltavě se v roce 1949 nedalo při memoriálu plavat. Postupné dostavování Vltavské kaskády způsobilo, že zamrznutí Vltavy v Praze bylo stále méně možné a nyní je prakticky vyloučeno. Konání Nikodémova memoriálu tak už dlouhá léta zamrzlá Vltava neohrožuje.
Přes to se může i v současnosti stát, že kvůli přírodním podmínkách otužilci nebudou moci plavat. To se málem stalo i v roce, kdy jsem měl memoriál poprvé na starosti. Kvůli výraznému zvýšení hladiny Vltavy a jejího průtoku musela být 26. 12. 1993 vytyčena bezpečná náhradní trať v tišině u severního cípu Slovanského ostrova, která byla navíc obehnána lanem. Proto nemohla být soutěž bodována. Zvýšený proud občas regulérnost tratí občas ohrožuje. Před několika lety kvůli tomu byla trať pro jistotu zkrácena a vedena jinak než obvykle.
Nikodémův memoriál je výkladní skříní otužileckého sportu a je potřeba ho dokonale připravit. Stejně se občas vyskytnou neočekávané překážky. Jednou jsem musel bleskově řešit nedostatek paliva pro elektrocentrálu zajišťující ozvučení akce, jindy zase nepovolený transparent nedisciplinovaného člena klubu, který tak zásadně ohrozil spolupráci s těžko získaným sponzorem akce.
Když se ohlédnu zpět, rád vzpomínám třeba na několik přímých přenosů z otužileckých akcí. Československá televize jako oslavu 50 let od první Nikodémovy plavby v roce 1923 uspořádala den před Memoriálem Alfreda Nikodéma 25. 12.1973 přímý přenos z plavání u Národního divadla, které bylo kvůli tomu uspořádáno. Už nevím, proč nemohli přenášet rovnou memoriál (nejspíš kvůli kolizi s jinou akcí). Kvůli tomu jsme plavali (a velmi rádi) dva dny po sobě. Na přenos se dívala celá republika, sláva a obdiv byly veliké.
Vynořuje se mi vzpomínka, jak jsem se v roce 1995 šel jako předseda klubu vyjednávat ke generálnímu řediteli Premiéra TV (předchůdce Prima TV) Jiřím Mejstříkovi o přímém přenosu z memoriálu. Zpětně mi připadá nejzajímavější, jak bylo tehdy snadné se ke generálnímu řediteli dostat (teď by mě přijal tak nějaký poskok). A ředitel mi řekl, že když jim zaplatíme (snad několik desítek tisíc korun), přenos udělají. Přitom dříve jsme naopak za účinkování v televizi každý něco dostali a věnovali to pak klubu, který tím získal peníze. Tak jsem názorně viděl, že se doba změnila a je třeba se tomu přizpůsobit. Musel jsem shánět dotace a sponzory. Systém se podařilo vytvořit a pak už to byla rutina. Rád vzpomínám na zajištění patronátu Livie Klausové nad čtyřmi ročníky, stejně jako na vytvoření tradice pamětních odznaků s hlavami otužilců.
Rád jsem se zúčastnil i dvou vzpomínek na Alfreda Nikodéma. 26. 12. 1976 jsme s Františkem Kosařem a Pavlem Landou zopakovali Nikodémovu plavbu v uniformě a s puškou, Václav Židek plaval s dolní polovinou těla v pytli. A 26. 12. 2000 jsme s plavali s Vladimírem Kolářem v historických hasičských uniformách včetně přileb a sekyrek.
A co bych přál memoriálu do budoucna? Udržet bezpečnost i při velkém množství plavců. Například prodloužením akce, aby si i plavci na kraších tratích pohodlně zaplavali. A třeba se znovu vrátit k trati 500 metrů, aby i dlouholetí a výborní otužilci mohli plavat více než 300 metrů bez obav z překročení časového limitu, který jim již na nejdelší tratí 750 metrů hrozí.