Významné osobnosti
Jako každý sport na této planetě, má i plavání otužilců své významné osobnosti, a to i v dobách, kdy se vlastně o sport vůbec nejednalo.

Vincenz Priessnitz (1799-1851)
Narodil se 4. října 1799 v nejsevernějším cípu dnešního Olomouckého kraje. Priessnitzovo rodiště tvořilo asi 18 domků vzdálených cca půlhodinu pěšky od města Frývaldova (dnešní Jeseník).
S léčbou studenou vodou začal na svém vlastním těle, když si sám vyléčil zlomená žebra za pomocí studených obkladů a opěradla židle. Poté začal léčit i blízké okolí. Jednalo se hlavně o pohmožděniny, vymknutí, podvrtnutí a podobné úrazy. Priessnitzova úspěšná léčba mu přivedla mnoho dalších pacientů a to ho přimělo používat léčení studenou vodou ve stále větším rozsahu.
Vincenz Priessnitz přišel na to, že použití studené vody na zpocené tělo má příznivý vliv na cirkulaci krve, a proto zavedl pocení před studenou lázní. Začalo se mu přezdívat „vodní doktor“ a byl vyhledáván nemocnými ze všech krajů. Roku 1818 se stal jeho původní dřevěný domek malým vodoléčebným ústavem. (Pokračování textu…)

Alfred Nikodem

Historie sportovního otužování
V 19. a 20. století začali někteří jedinci propagovat zimní otužování plaváním ve studené vodě. U nás se stal průkopníkem Alfred Nikodem, který v roce 1923 poprvé plaval veřejně v zimě přes Vltavu. Založil klub otužilců, takže v roce 1928 plavalo venku při tradičním vánočním vystoupení již jeho 63 členů. Své následovníky měl i v jiných městech. Je známo, že v té době vždy v zimě přeplavali řeku Radbuzu v Plzni bratři Stejskalové se skupinou podobných nadšenců. Alfred Nikodem jako 82 letý plaval v zimě ještě v roce 1945 a o 4 roky později zemřel. Pomyslnou štafetu vedoucího otužileckého sportu po něm přebral jeho žák Oldřich Liška, který byl v čele otužileckého úseku desítky let až do své smrti. Po 2. světové válce se plavání v ledové vodě u nás značně rozšířilo a pod názvem sportovní otužování se stalo od roku 1968 součástí svazu plaveckých sportů bývalého ČSTV.
Do roku 1958 existoval u nás pouze jediný klub zabývající se otužováním (I. oddíl otužilců a plavců vytrvalců Tělovýchovné jednoty Praha-Hostivař). Po tomto roce v důsledku mnohaleté propagační činnosti pražských otužilců se začaly zakládat další oddíly otužilců v Čechách a na Moravě.
V zimním plavání rozlišujeme vodu ledovou o teplotě 4°C a nižší, studenou 4,1 – 8°C a chladnou 8,1 – 12°C. Soutěže probíhají od 1. 10. do 30. 4. zpravidla na tratích 100, 250, 500, 750 a 1000 metrů. Maximální časový limit na uplavání trati je 22 minut. Plavec nesmí mít na sobě žádný prostředek zvyšující odolnost vůči chladu (např. neopren). Povoleny jsou plavecké čepice a boty do vody, neumožňuje-li viditelnost bezpečný vstup a výstup z vody (ZEMAN, Václav. Adaptace na chlad u člověka: možnosti a hranice. 1. vyd. Praha: Galén, 2006, s. 10-11). (Pokračování textu…)

Vincenz Priessnitz

Otužování a jeho vývoj
Pod pojmem otužování zpravidla rozumíme činnost, jejímž výsledkem má být schopnost organismu správně a pohotově reagovat na klimatické výkyvy zevního prostředí. Při každodenním životě přichází z jednotlivých vlivů podnebí nejvíce v úvahu sluneční záření a změny teploty. Otužování je tak staré jako lidstvo samo. Člověk v něm zastával jak roli pasivní, když byl přírodou tvrdě a soustavně otužován, neboť jeho odolnost byla podmínkou přežití, tak roli aktivní vždy, když si uvědomil, že mu zvyšování otužilosti přináší výhody.
Ze starověku můžeme vzpomenout Sokrata, který se roku 422 př. n. l. zúčastnil ve věku 48 let válečného tažení. Diogenes Laeterský o něm píše, že byl velmi otužilý. Po celý rok prý chodil bos. Seneca mladší, vychovatel císaře Nerona, byl údajně také velmi otužilý a po celý rok se koupal a plaval v Tibeře.
Z osobností doby nepříliš dávné musíme vzpomenout německého faráře Kneippa (CAPKO, Ján. Základy fyziatrické léčby. Vyd. 1. Praha: Grada, 1998, s. 99), jehož léčebná metoda spočívala v soustavném otužování studenou vodou za pobytu v přírodě. Z té doby se nám zachoval i termín knajpování, což bylo brouzdání ve studené vodě, nebo alespoň v ranní rose. Přejdeme-li státní hranici do Německa poblíž Železné Rudy, narazíme na mělký umělý vodní kanál, který má název Kneipperbach. Na Moravě působil další průkopník otužování, lidový léčitel Vincenz Priessnitz, který byl nazýván „vodní lékař“, ačkoli lékařem nikdy nebyl. Vzpomínáme na něho jako na zakladatele moderního způsobu vodoléčby a založil také léčebný ústav v lázních Jeseník. Po něm dosud nazýváme mokrý obklad, překrytý suchou látkou. Odolnost vůči chladu sledovali velmi pečlivě i čeští lékaři. Dokazovali, že otužování má význam pro prevenci tzv. chorob z nachlazení. Běžné otužování by se mělo stát součástí života každého člověka (ZEMAN, Václav. Adaptace na chlad u člověka: možnosti a hranice. 1. vyd. Praha: Galén, 2006, s. 9). (Pokračování textu…)

Antonín Šlechta

Úvod
Moje práce pojednává o historii a vývoji plavání otužilců, sportovního otužování nebo také zimního plavání, jak zní oficiální název.
Přestože se jedná o sportovní činnost s velikou tradicí, žádné oficiální prameny nejsou k dispozici. Jedná se spíše o novinové útržky, které někdo duchapřítomný zachoval, nebo články publikované pamětníky na internetu.
U nás žádná publikace zabývající se přímo historií zimního plavání nebyla nikdy sepsána. Práce má proto za cíl stručně osvětlit vznik a vývoj tohoto sportu, přiblížit nám jeho největší osobnosti a seznámit nás se stávajícími kluby a oddíly zabývajícími se plaváním v ledové vodě, a to na základě rešerše novinových článků, příspěvků na internetu a oral history s dosud žijícími pamětníky.
Práce je rozdělená do jednotlivých kapitol. Úvod je doplněn o stručný přehled prací, které byly napsány na toto téma. Následuje kapitola určující cíle, úkoly a metody práce. Obecný přehled historie plavání od jeho počátku je stručně popsán v následující kapitole. K otužování se dostává v následující kapitole, kde jsou popsány účinky studené vody na lidské tělo, ať už negativní či pozitivní. Na závěr „první části“ práce je ve stručnosti popsána historie sportovního otužování (zimního plavání). Práce pokračuje samostatnou historií jednotlivých klubů a největších osobností toho sportu, které měli přímý vliv na vývoj plavání v ledové vodě do podoby, kterou známe dnes. Text je doplněn o zajímavé obrázky z tohoto zajímavého sportu.

Stručný přehled o použité literatuře:
Sledování historie vývoje zimního plavání je velice obtížné, protože neexistuje žádná publikace, zabývající se tímto tématem. Mnoho cenných informací bylo získáno přímo v klubech nebo při vzájemných rozhovorech s osobnostmi. Doplňující informace potom byly čerpány z internetových článků, webových stránek jednotlivých oddílů, nebo uchovaných novinových článků v archivu pana Radka Táborského, který shromažďuje informace o dálkovém a zimním plavání od jeho počátku pro své internetové stránky www.plavani.info. (Pokračování textu…)

Oldřich Liška, nestor československých otužilců, se narodil 7. srpna 1910, tj. právě před 105 léty. Ve své celoživotní neúnavné činnosti navázal na Nikodemovy popularizační aktivity, a otužování propagoval po celém tehdejším Československu. Jeho zásluhou existuje dnes v České i ve Slovenské republice několik desítek otužileckých klubů. Od nejútlejšího mládí měl mimořádně úzkou vazbu na plavání, bez ohledu na teploty vzduchu a vody. Založil historický TOK (Tělovýchovný otužilecký klub), který byl téměř rodinnou institucí. Pracoval v tom směru nesmírně obětavě, třeba i za cenu osobního omezování. Byl pravým tátou všech otužilců, rádcem, organizátorem, stanovil meze činnosti ve sportu otužování tak, aby přinášelo nezbytné zocelení tělesného stavu a přitom jej neohrožovalo. S politováním je nutno říci, že v současné době jsou za účelem senzace nebo lámání rekordů tyto dávno ověřené hranice spolehlivých možností často překračovány. Legendární byly jeho zájezdy po republice, na kterých s sebou vozil skládací branky na vodní pólo, které s ostatními otužilci hrál před užaslými diváky. Metodiku otužování posouval dál pokusy na vlastním těle. V horách hledal a nacházel místa, kde otužilci mohli zvyšovat svou otužilost i v letních měsících. Založil tradici plaveckých maratonů na Lipně, které nesou zaslouženě jeho jméno. Je i zakladatelem otužileckých plaveb v ponorné říčce Punkvě v Moravském krasu – Memoriálu T. K. Divíška, kterým v jeskyních za svitu reflektorů každoročně první říjnovou neděli začíná otužilecká zimní sezóna. Rovněž první přemožitelé kanálu La Manche František Venclovský a Jan Novák byli s Oldřichem Liškou sportovně propojeni. (Pokračování textu…)

Náš sport má předlouhou tradici a snažím se již mnoho let ji poodkrývat pro ty, kteří o to mají zájem, pro ty, kteří jsou na ni pyšní a hrdí a neustále je ohromuje a naplňuje při jejich vlastních soubojích se vzdálenosti, únavou, povětrnostními podmínkami i vlastní vůlí, pro tehdejší plavce, aby si připomněli tehdejší závody a jejich atmosféru, i pro současníky, aby se přiučili, kdo je v našem sportu kdo a jak to tehdy bylo. Historie dálkového plavání u nás se vine již od roku 1895, od kdy se pravidelně závodí v Praze, samozřejmě na otevřené vodě – ve Vltavě a samozřejmě na distanční trati – hned zpočátku na 2000m. Ostatně tímto jsem se na našem webu více zaobíral před OH v Pekingu 2008, kdy jsem psal, že dálkové plavání nebude na OH prvně, pouze se tam vrací, po 1,2km ve studeném moři v Aténách 1896, 4km v Seině v Paříži 1900 nebo jedné míli v umělém jezeře v St. Louis 1904. Abych toto povědomí o tradicích dálkového plavání u nás opět trochu posílil a zároveň vzdal čest velkým plavcům minulosti, dovolím se v pravidelných okénkách do historie ohlédnout se zpět. Již vloni jsme si představili první sezónu 1975, kdy se bodovala soutěž o nejlepšího dálkového plavce, a také dlouhou historii maratonu Lipno od roku 1967. Předloni jsme se vrátili o dvacet let zpět k ME v Terracine 1991 nebo k 40. výročí plavby přes Vislu Václava Židka a k jeho knize Sám ve víru zdymadel. Pavel Trebichavský se zase pro nás všechny zabýval pionýry plavby přes Kanál La Manche Matthew Webbem, Thomasem W. Burgessem a Getrudou „Trudy“ Ederle. (Pokračování textu…)