Nedávno jsem poodhalil zapomněním již dávno skryté první ročníky Lipenského maratónu, který začal koncem 60. a počátkem 70. let psát novodobou historii dálkového plavání. Označení „novodobou“ je ovšem skutečně namístě, protože plavecké maratóny nebyly žádnou novinkou a plavaly se i u nás dávno dávno před Lipnem, jak jsme se ostatně již několikrát na našich stránkách těmito pionýrskými začátky plavání, kterého tehdy bylo VÝHRADNĚ na OTEVŘENÝCH VODÁCH a téměř výhradně na DISTANČNÍCH TRATÍCH, zabývali. V článku o Lipnu jsem zmínil, že na startu dnešních maratónů se objevují borci, kteří závodili v maratonech již od poloviny 70. let a právě tento týden jsme oslavili čerstvého mistra republiky na 5km z Mělic v kategorii nad 70 let Bedřicha Hanuše, kterého máme zdokumentovaného ve výsledcích z Lipna 1973, které jsou na stránkách k dispozici. (Pokračování textu…)

Díky vytrvalému několikaletému úsílí se podařilo současnému STK zdokumentovat první novodobé dálkoplavecké maratóny, které zahájil v roce 1967 Oldřich Liška (na snímku) ve vodách přehrady Lipno. Na tomto maratonu je nádherně vidět expanze našeho sportu v 70. letech a navázání na tradici šahající hluboko do předbazénové historie plavání a dokonce až do 19. století. S nástupem bazénů a bazénových závodů se vůle bojovat se vzdáleností i vnějšími vlivy vytratila – od konce 40. let až právě do roku 1967, kdy Oldřich Liška zorganizoval první dálkoplavecký maraton, k němuž se v 70. letech přidala řada dalších, které již přetrvaly do dnešních dnů a postupně se, přes soutěže o nejlepší dálkoplavce, o nejlepší maratonce a českou národní soutěž v dálkovém plavání, staly zárodky a později součástí dnešní podoby dlouhodobé pohárové soutěže (jedinou vyjímkou byly vltavské plavby Štěchovice – Praha na 25km v letech 1949-1954 resp. Davle – Praha (20,6km) 1955-1962 a Vrané – Praha (12,4km) 1963-1982, které se ke konci staly dokonce ještě součástí poháru).

„I. maraton Lipno“ dokonce ještě nebyl ani závodem. Při prvním ročníku se v pátek v prvním červencovém týdnu roku 1967 sešlo v kempu Jenišov 9 plavců, (Pokračování textu…)

Domácí sezóna dálkových plavců skončila Superfinálem v Krnově a začátek nové se odehraje již v únoru ve vysokomýtském bazénu. Nyní je čas hodnocení té uplynulé, přípravy na tu další, ale také aktualizace statistik. A při té příležitosti otevřme okénko do historie, která je u našeho sportu mnohem delší, než si pamatujeme. Jen připomeňme, že v Čechách bylo již roku 1896 uspořádáno první Mistrovství koruny České v plavání a to na distanci 2000 metrů. A již o rok dříve byly pořádány klubem AC Praha závody ve Vltavě mezi Střeleckým a Slovanským ostrovem, později mezi Švarcenberským ostrovem a Královskou loukou atd. Tento mezinárodní plavecký závod s různými místy startu (Královská louka, Žofín atd.) měl nakonec mnoho ročníků a plaval se až do 20. let 20. století. Od roku 1908 se plaval rovněž nový a později ještě populárnější závod „Napříč Prahou“ (Kühnelův memoriál) na 3,6km, který např. v roce 1920 vyhrál známý Tunal Karel Divíšek nebo v roce 1940 Bartůšek ze Sparty. (Pokračování textu…)

V pravé poledne
Zbytek starého roku jsme strávili při televizi, a přestože byl program docela pěkný, asi bych druhý den nevěděl, co se hrálo. Noc jsem prospal poměrně klidně. Já se probudil, když už na ulici bylo denní světlo a celá rodina mimo Jacka a Tomáška byla na nohou. Ďadek se holil v koupelně a Ela s babičkou krájely chleby ke snídani. U Tomáška v pokojíku jsem zaslechl zvuky motoru aut, co projížděla v jeho přikrývkách nahoru a dolu.  Podle zvuku motorků jsem poznal, že jsou to přesně ta, co našel před týdnem pod vánočním stromečkem. Jacek na rozloženém křesle potichoučku odfukoval, ještě spal. U snídaně jsem byl duchem již na Visle. Už včera se rozhodlo, přesněji, rozhodla babča, že Tomášek s ní zůstane doma. Ale jedno jí to rozhodně nebylo. Viděl jsem na ní, že by si moc přála být u toho. Ale Tomášek byl ještě moc malý, nic by z toho neměl, a byl by při všem tom zmatku jenom na obtíž. Do síťovky jsem strčil gumové střevíce, plavky a vyrazili jsme. Ulice byly pusté, i nádraží. Do vlaku nás nastoupilo všehovšudy osm. (Pokračování textu…)

Ahoj mroži!
Ahoj, mroži! Koukni, co o tobě píšou,“ přivítala mě druhého dne tchyně a podala mi noviny. Hned na titulní straně byla fotografie z mého tréninku v polském Pražském přístavu a nadpis: Mrož z Prahy v lednové Visle! A o kus dál: Počítal s tím, že ve Varšavě bude v novoroční den nejméně patnáct stupňů pod nulou. V době tréninku bylo plus šest a voda měla plus čtyři. Tohle asi tento plavec nemá rád. Někteří tvrdí, že je takové teplo, že by host z Prahy mohl nastydnout. – Ela i já jsme se zasmáli. Článek pokračoval: Host z Československa by si přál, aby s ním plavali polští kolegové. Nevíme, jestli se nějací opovážlivci najdou. Kandidáti se musí podrobit lékařskému vyšetření a prodělat několik tréninků. Doufáme, že se snad aspoň jeden odvážný rozhodne.  Jestliže ano, ať se ihned hlásí… – a tak dál. Do pokoje mezitím přišel můj čtrnáctiletý polský švagr Jacek. (Pokračování textu…)

Hned v pondělí ráno jsem se rozjel do centra Varšavy, abych vyhledal nějakou redakci polských novin. Mohlo být něco po desáté dopoledne, když jsem zaklepal na dveře redakce deníku Przeglond Sportowy.

„Sháním zástupce šéfredaktora pana Zmarzlíka,“ řekl jsem sekretářce a musel se pousmát nad tou souvislostí jména s mou záležitostí. (Pokračování textu…)

Považovali mě za blázna aneb Ve jménu zákona
Bylo to někdy na začátku prosince, když jsem byl na návštěvě u Oldřicha Lišky.
„Mrzí mě, že si s tebou letos u Národního nezaplavu. Moc jsem se těšil, jenže doma se už rozhodlo, že Vánoce strávíme ve Varšavě. Ale dostal jsem nápad: Zaplavu si na Visle nebo něco podobného, co je každý rok na Vltavě v Praze. Do Polska pojedu o deset dní dřív, takže budu mít dost času vyhledat nějakou redakci novin a požádat ji o patronaci nad plavbou.“ Snažil jsem se vyčíst z tváře svého trenéra, co si o tom myslí. Nedalo se vyčíst nic, a tak můj monolog pokračoval. „Otužování není v Polsku zatím moc známé. Plavba Napříč Vislou o Vánocích a podle vzoru Prahy by Československu i našemu sportu mohla přinést dobrou propagaci.“ (Pokračování textu…)

Nad kanálem La Manche se smráká
Samotné tréninky, zvláště pak na otevřených vodách, se pro mne stávaly den ode dne obtížnější. K neustupující bolesti v rameni se vrátila i bolest v druhém, a začala zlobit i kolena. Začínal jsem si uvědomovat, že budu muset s plaváním přestat, aspoň na dobu jednoho roku. Následovala návštěva u lékaře. Ten mě poslal na celkové vyšetření na sportovní oddělení Krčské nemocnice v Praze. Ještě před odchodem do nemocnice se můj zdravotní stav zhoršil natolik, že jsem měl velké problémy se samotným zvednutím rukou i s chůzí po schodech. Doba pobytu v nemocnici byla celkem čtyři týdny a výsledek celého bádání byl zdrcující: začínající artróza obou ramen a kolen. Od té chvíle mi bylo jasné, že se můj plán přeplavat Kanál oběma směry pomalu vzdaluje a rozpadá. (Pokračování textu…)

Dobrá rada nad zlato
Už když jsem stál s Františkem Venclovským na prknech Občanské plovárny v Praze mi bylo jasné, že můj další cíl bude mezi břehy Francie a Anglie ve vodách kanálu La Manche. Byl jsem rozhodnut přeplavat ho oběma směry nonstop. Moje rozhodnutí podpořil i fakt, že František Venclovský a Jan Novák ho překonali při oslavách 100. výročí přeplavání, a to každý už podruhé, přičemž Venclovský měl v kategorii veteránů nejlepší čas na světě.  A tak mi začal několikaměsíční administrativní maratón na souši; nebyl nijak jednoduchý, a navíc byl psychicky vysilující. Mezi blízkými přáteli jsem pro svůj záměr podporu měl, horší bylo nepochopení ze strany placených funkcionářů Československé tělovýchovy. Jejich zamítavé stanovisko bylo podloženo především nedostatkem devizových valut. Chápal jsem to, a proto začal valuty shánět z jiných pramenů. Jistě, šlo všechno si ulehčit a zjednodušit, stačilo najít nějaké slavné výročí a na jeho počest plavat, ale k něčemu takovému bych se nesnížil. Musím se ale přiznat k tomu, že jsem nějaký čas uvažoval o využití prvního výroční podepsání Helsinské smlouvy o občanských právech. Ale bylo jisté, že bych tvrdě narazil na odpor vyšších míst a v životě bych si už nezaplaval. (Pokračování textu…)

Ve dvou se to lépe táhne
„Pro vás uděláme všechno, pane Židku. Jenom po nás, proboha, nechtějte povolení k proplavání turbínami Štěchovické přehrady!“ smál se guvernér Povodí Vltavy, ředitel Schmidt. O rok později jsem totiž přišel s novou žádostí plavat ze Slap do Prahy, ale až do centra, na Občanskou plovárnu. Trať měla měřit rovných 40 kilometrů a místo dřívějších dvou zdýmacích komor to měly být teď tři – třetí v propusti na Smíchově. Bylo to necelý rok po mém sólovém plavání Slapy – Praha a pro změnu to měla být plavba společná. Několik měsíců před tím jsem totiž napsal Františku Venclovskému, jestli by nechtěl plavat se mnou. František nabídku přijal a vzal ji současně jako přípravu na svou třetí plavbu přes kanál La Manche, tentokráte v kategorii veteránů. (Pokračování textu…)