Alfred Nikodem

Historie sportovního otužování
V 19. a 20. století začali někteří jedinci propagovat zimní otužování plaváním ve studené vodě. U nás se stal průkopníkem Alfred Nikodem, který v roce 1923 poprvé plaval veřejně v zimě přes Vltavu. Založil klub otužilců, takže v roce 1928 plavalo venku při tradičním vánočním vystoupení již jeho 63 členů. Své následovníky měl i v jiných městech. Je známo, že v té době vždy v zimě přeplavali řeku Radbuzu v Plzni bratři Stejskalové se skupinou podobných nadšenců. Alfred Nikodem jako 82 letý plaval v zimě ještě v roce 1945 a o 4 roky později zemřel. Pomyslnou štafetu vedoucího otužileckého sportu po něm přebral jeho žák Oldřich Liška, který byl v čele otužileckého úseku desítky let až do své smrti. Po 2. světové válce se plavání v ledové vodě u nás značně rozšířilo a pod názvem sportovní otužování se stalo od roku 1968 součástí svazu plaveckých sportů bývalého ČSTV.
Do roku 1958 existoval u nás pouze jediný klub zabývající se otužováním (I. oddíl otužilců a plavců vytrvalců Tělovýchovné jednoty Praha-Hostivař). Po tomto roce v důsledku mnohaleté propagační činnosti pražských otužilců se začaly zakládat další oddíly otužilců v Čechách a na Moravě.
V zimním plavání rozlišujeme vodu ledovou o teplotě 4°C a nižší, studenou 4,1 – 8°C a chladnou 8,1 – 12°C. Soutěže probíhají od 1. 10. do 30. 4. zpravidla na tratích 100, 250, 500, 750 a 1000 metrů. Maximální časový limit na uplavání trati je 22 minut. Plavec nesmí mít na sobě žádný prostředek zvyšující odolnost vůči chladu (např. neopren). Povoleny jsou plavecké čepice a boty do vody, neumožňuje-li viditelnost bezpečný vstup a výstup z vody (ZEMAN, Václav. Adaptace na chlad u člověka: možnosti a hranice. 1. vyd. Praha: Galén, 2006, s. 10-11). (Pokračování textu…)

Oldřich Liška, nestor československých otužilců, se narodil 7. srpna 1910, tj. právě před 105 léty. Ve své celoživotní neúnavné činnosti navázal na Nikodemovy popularizační aktivity, a otužování propagoval po celém tehdejším Československu. Jeho zásluhou existuje dnes v České i ve Slovenské republice několik desítek otužileckých klubů. Od nejútlejšího mládí měl mimořádně úzkou vazbu na plavání, bez ohledu na teploty vzduchu a vody. Založil historický TOK (Tělovýchovný otužilecký klub), který byl téměř rodinnou institucí. Pracoval v tom směru nesmírně obětavě, třeba i za cenu osobního omezování. Byl pravým tátou všech otužilců, rádcem, organizátorem, stanovil meze činnosti ve sportu otužování tak, aby přinášelo nezbytné zocelení tělesného stavu a přitom jej neohrožovalo. S politováním je nutno říci, že v současné době jsou za účelem senzace nebo lámání rekordů tyto dávno ověřené hranice spolehlivých možností často překračovány. Legendární byly jeho zájezdy po republice, na kterých s sebou vozil skládací branky na vodní pólo, které s ostatními otužilci hrál před užaslými diváky. Metodiku otužování posouval dál pokusy na vlastním těle. V horách hledal a nacházel místa, kde otužilci mohli zvyšovat svou otužilost i v letních měsících. Založil tradici plaveckých maratonů na Lipně, které nesou zaslouženě jeho jméno. Je i zakladatelem otužileckých plaveb v ponorné říčce Punkvě v Moravském krasu – Memoriálu T. K. Divíška, kterým v jeskyních za svitu reflektorů každoročně první říjnovou neděli začíná otužilecká zimní sezóna. Rovněž první přemožitelé kanálu La Manche František Venclovský a Jan Novák byli s Oldřichem Liškou sportovně propojeni. (Pokračování textu…)

Díky vytrvalému několikaletému úsílí se podařilo současnému STK zdokumentovat první novodobé dálkoplavecké maratóny, které zahájil v roce 1967 Oldřich Liška (na snímku) ve vodách přehrady Lipno. Na tomto maratonu je nádherně vidět expanze našeho sportu v 70. letech a navázání na tradici šahající hluboko do předbazénové historie plavání a dokonce až do 19. století. S nástupem bazénů a bazénových závodů se vůle bojovat se vzdáleností i vnějšími vlivy vytratila – od konce 40. let až právě do roku 1967, kdy Oldřich Liška zorganizoval první dálkoplavecký maraton, k němuž se v 70. letech přidala řada dalších, které již přetrvaly do dnešních dnů a postupně se, přes soutěže o nejlepší dálkoplavce, o nejlepší maratonce a českou národní soutěž v dálkovém plavání, staly zárodky a později součástí dnešní podoby dlouhodobé pohárové soutěže (jedinou vyjímkou byly vltavské plavby Štěchovice – Praha na 25km v letech 1949-1954 resp. Davle – Praha (20,6km) 1955-1962 a Vrané – Praha (12,4km) 1963-1982, které se ke konci staly dokonce ještě součástí poháru).

„I. maraton Lipno“ dokonce ještě nebyl ani závodem. Při prvním ročníku se v pátek v prvním červencovém týdnu roku 1967 sešlo v kempu Jenišov 9 plavců, (Pokračování textu…)

Domácí sezóna dálkových plavců skončila Superfinálem v Krnově a začátek nové se odehraje již v únoru ve vysokomýtském bazénu. Nyní je čas hodnocení té uplynulé, přípravy na tu další, ale také aktualizace statistik. A při té příležitosti otevřme okénko do historie, která je u našeho sportu mnohem delší, než si pamatujeme. Jen připomeňme, že v Čechách bylo již roku 1896 uspořádáno první Mistrovství koruny České v plavání a to na distanci 2000 metrů. A již o rok dříve byly pořádány klubem AC Praha závody ve Vltavě mezi Střeleckým a Slovanským ostrovem, později mezi Švarcenberským ostrovem a Královskou loukou atd. Tento mezinárodní plavecký závod s různými místy startu (Královská louka, Žofín atd.) měl nakonec mnoho ročníků a plaval se až do 20. let 20. století. Od roku 1908 se plaval rovněž nový a později ještě populárnější závod „Napříč Prahou“ (Kühnelův memoriál) na 3,6km, který např. v roce 1920 vyhrál známý Tunal Karel Divíšek nebo v roce 1940 Bartůšek ze Sparty. (Pokračování textu…)

Nad kanálem La Manche se smráká
Samotné tréninky, zvláště pak na otevřených vodách, se pro mne stávaly den ode dne obtížnější. K neustupující bolesti v rameni se vrátila i bolest v druhém, a začala zlobit i kolena. Začínal jsem si uvědomovat, že budu muset s plaváním přestat, aspoň na dobu jednoho roku. Následovala návštěva u lékaře. Ten mě poslal na celkové vyšetření na sportovní oddělení Krčské nemocnice v Praze. Ještě před odchodem do nemocnice se můj zdravotní stav zhoršil natolik, že jsem měl velké problémy se samotným zvednutím rukou i s chůzí po schodech. Doba pobytu v nemocnici byla celkem čtyři týdny a výsledek celého bádání byl zdrcující: začínající artróza obou ramen a kolen. Od té chvíle mi bylo jasné, že se můj plán přeplavat Kanál oběma směry pomalu vzdaluje a rozpadá. (Pokračování textu…)

Dobrá rada nad zlato
Už když jsem stál s Františkem Venclovským na prknech Občanské plovárny v Praze mi bylo jasné, že můj další cíl bude mezi břehy Francie a Anglie ve vodách kanálu La Manche. Byl jsem rozhodnut přeplavat ho oběma směry nonstop. Moje rozhodnutí podpořil i fakt, že František Venclovský a Jan Novák ho překonali při oslavách 100. výročí přeplavání, a to každý už podruhé, přičemž Venclovský měl v kategorii veteránů nejlepší čas na světě.  A tak mi začal několikaměsíční administrativní maratón na souši; nebyl nijak jednoduchý, a navíc byl psychicky vysilující. Mezi blízkými přáteli jsem pro svůj záměr podporu měl, horší bylo nepochopení ze strany placených funkcionářů Československé tělovýchovy. Jejich zamítavé stanovisko bylo podloženo především nedostatkem devizových valut. Chápal jsem to, a proto začal valuty shánět z jiných pramenů. Jistě, šlo všechno si ulehčit a zjednodušit, stačilo najít nějaké slavné výročí a na jeho počest plavat, ale k něčemu takovému bych se nesnížil. Musím se ale přiznat k tomu, že jsem nějaký čas uvažoval o využití prvního výroční podepsání Helsinské smlouvy o občanských právech. Ale bylo jisté, že bych tvrdě narazil na odpor vyšších míst a v životě bych si už nezaplaval. (Pokračování textu…)

Šedé skály Barrandova
Doplaval jsem k mostu ve Štěchovicích a zjistil, že davy lidí na něm ještě více zhoustly. Na mávání odpovídaly i posádky doprovodných lodí. Podplaval jsem betonovou tribunu. Na levé straně řeky stály další desítky lidí.

Ráz krajiny se ve Štěchovicích změnil. Zalesněné kopce se trochu vzdálily od vody. Já jsem se položil znovu na záda a plaval pro úlevu znak. Proud řeky v těchto místech už nebyl tak silný. Loď Pavla Sočavy se opět zastavila a nechávala se unášet proudem. (Pokračování textu…)

Sám ve víru zdymadel
Když jsem se probudil, bylo několik minut do čtvrté a začínalo se rozednívat. Já jsem však ještě chvíli ležel a poslouchal odfukování svých přátel. Velmi jsem si přál, abych byl už konečně na startu. To nekonečné čekání se nedá vydržet, to by snad nemělo být. Věděl jsem, že jak se ponořím do vody, všechno ze mne spadne a budu plavat beze stresů až do konce. Tyto stavy mi byly známé z předešlých maratónů a pokaždé byly stejné. Záleželo jen na tom, o jak náročný maratón šlo. Copak asi dělá Honza Novák? Možná, že se jako já převaluje z boku na bok a nemůže spát.A nebo se už konečně dočkal příhodného počasí a plave někde uprostřed Kanálu? Tolik vysněného kanálu La Manche, který ho, zrovna tak jako Venclovského, stál předem spousty sil, než se stoprocentně připravil a získal souhlas k plavání. Moc jsem si přál, aby byl jeho pokus úspěšný. V myšlenkách jsem se vrátil ke svému pokusu, znovu a znovu jsem probíral celou trať, kterou budu za dvě hodiny absolvovat. Snad se na nic nezapomnělo. Podíval jsem se na hodinky, bylo za pět minut půl páté. Za oknem bylo skoro úplné světlo a obloha byla bez jediného mráčku. Bude pěkně, počasí mi přeje. (Pokračování textu…)