Olympijská medaile za La Manche
Před domem stála šedá Volha s podnikovým řidičem Jirkou.
Pozoroval jsem svou ženu Elu a její neklid. Všechno prožívala se mnou a nebylo jí nejlíp. Já jsem věděl, že si přeje, aby už bylo po všem. Chtěla být u toho, ale starost o ročního Michala jí to nedovolovala.
„Za chvíli ti přijde Tomáš ze školy,“ řekl jsem, ale nebylo to nic platné.
„Tak ať doplaveš a nic se ti nestane,“ řekla trochu zastřeným hlasem. „Já to vždycky odskáču. Stojíš mi vůbec za to?“ Políbila mě na ústa a v té chvíli se mi vybavilo, co všechno musela obětovat, abych vůbec mohl realizovat tenhle polobláznivý pokus. Kolikrát se s oběma dětmi vydala odpoledne tramvají a potom vlakem až do Vraného. Tam od vlaku k řece, kde převzala moje svršky, rychle nakrmila malého Michala a obratem zase na vlak do Prahy. Co musela zažít strachu, jestli se mi náhodou něco při osamělé plavbě nestalo. Trvalo to skoro přes dva měsíce, bez pauzy, denně. (Pokračování textu…)

Svatojánské proudy a Golfský proud
Stál jsem na špici vltavského parníku a pozoroval klikatý proud řeky s překrásným okolím kaňonu. Nebyl jsem sám. Jel se mnou můj mnohaletý kamarád Bohouš Peroutka. Zrovna tak jako já i on pozoroval přírodu kolem, ale na rozdíl ode mne ji sledoval okem akademického malíře. Ráno, než jsme vypluli od Mánesova mostu v Praze, to vypadalo na silný déšť, ale hned po opuštění přístaviště se začala obloha protrhávat. Ve Vraném už nebylo pochyb, že bude krásný den, ve Slapech se to potvrdilo. Prošli jsme přístavištěm a pokračovali podél Vltavy až na betonovou silnici, končící v řece pod Slapskou přehradou. Silnice slouží k spouštění motorových lodí na vodu. Stáli jsme pod mohutnou betonovou hrází; výška korunu nad základem je 65 a délka 260 metrů. Tohle velkolepé vodní dílo zadržuje vodní plochu 1392 hektarů a je zásobárnou pitné vody pro vodojem Praha-západ. (Pokračování textu…)

Když se mnou plave i strach
Ve schránce jsem našel obálku s hlavičkou odesílatele Státní plavební správa Praha, ještě na schodech jsem ji otevřel a dal se do čtení:

Státní plavební správa Praha vyhovuje Vaší žádosti ze dne 1.4.1974, a na základě § 4 odst. 2 vyhlášky MD č. 27/1964 o vnitrozemské plavbě souhlasí s uspořádáním dálkové plavby plavce Václava Židka v říční trati Vltavy v úseku Slapy-Vltava za předpokladu, že budou splněny následující podmínky: (Pokračování textu…)

Nevěřili tomu
Je sobota, jedna hodina před polednem, krásné počasí. Před klubovnou v Braníku poslouchám poslední rady svého trenéra.
Je to riskantní. Máš šestadvacátého května a voda má jen deset stupňů. Pořádně prochladneš. Doufám, že máš s sebou nějaké horké pití?“
„Bez obav. Pojede se mnou vousatý Tomáš a bude mě celou plavbu jistit z nafukovacího člunu. Kdyby se stalo, že bych už nemohl, tak to vzdám. Co se týče vody, je dobře, že je takhle studená. Chci vyzkoušet, co vydržím. Mám dvě termosky s horkým čajem a pampeliškovým medem. Koukám, že tamhle už jde Tomáš.“ (Pokračování textu…)

Úspěch u guvernéra aneb Za tonáž se neplatí
V dalších dnech jsem se vydal za ředitelem Dolního toku Vltavy Františkem Schmidtem. Byl to muž ve středních letech a trochu robustnější postavy. Sdělil jsem mu, že bych potřeboval povolení výjimky k proplavání komorami ve Štěchovicích a ve Vraném nad Vltavou, a to jako plavec.
Zůstal klidný a trochu se usmál.
„Už jsem o tom slyšel. Můžete mi dát písemnou žádost k nahlédnutí?“ 
Vytáhl jsem z tašky čerstvě napsanou supliku a podal mu ji. Zběžně přelétl text očima a pak začal číst nahlas: Žádáme o povolení výjimky pro mimořádné proplutí jednoho dálkového plavce a dvou sportovních motorových lodí přehradní komorou Štěchovické a Vranské přehrady. (Pokračování textu…)

Jak Vašek Loch přišel o svou loď
V roce 1951, kdy se pořádal třetí ročník (ve spolupráci s plaveckým oddílem Sokol Vinohrady), byl počet závodníků přímo masový. Na šesti tratích různých délek od 3 do 25 kilometrů startovalo 127 plavců. Hodně jich vzdalo. Nejkratší úsek Chuchle-Praha jich plavalo nejvíc, nejdelší ze Štěchovic pouze čtyři: Karel Davídek, Vlasta Žán, Karel Bubal a Oldřich Liška. Voda na startu měla 19 stupňů, v Praze 24,5 stupně. Pražáci tak teplé vodě říkali kafíčko. Hned po startu se ujali vedení Davídek, Žán a Bubal. Všichni tři plavali kraulem. Liška plaval závod způsobem prsa v pořadí jako poslední. První to vzdal u ostrova Kilián vinohradský Bubal, po něm u Skochovic Žán z TJ Hostivař. Kralující Davídek měl před svým soupeřem náskok už jednu hodinu a patnáct minut, ale u Zbraslavi toho měl plné zuby. V závěru jeho náskok spadl na třičtvrtě hodiny, a když vylézal na Mlýnku v Praze z vody, byl na pokraji sil. (Pokračování textu…)

Dovolte mi proplavat přehradami
Stál jsem na Rohanském ostrově před žlutým vchodem do nouzové stavby. Na dveřích připevněný nápis Povodí Vltavy – závod Dolní Vltava – a já jsem byl nesmírně zvědavý, jak celé jednání dopadne. Ve vrátnici jsem se zeptal, kdo obhospodařuje přehrady na dolním toku Vltavy. Bylo mi sděleno, že úseková technička Svatošová. Byla to hezká blondýnka, které jsem se představil a řekl, že sháním výjimku pro proplutí komorami přehrad ve Štěchovicích a ve Vraném nad Vltavou. K mému překvapení řekla, že není nic snazšího, než napsat žádost, ve které bude datum a hodina proplutí. Žádost mám přinést k ní. Zůstal jsem na ni civět. To snad není možné! Připadalo mi, jako by tu byli na takové žádosti zvyklí a stávalo se to každodenně.
„Nevím, jestli mi dobře rozumíte. Vy máte na mysli jaké proplutí?“ zeptal jsem se. Paní Svatošová se usmála: „Chcete přece proplout se svou lodí.“ (Pokračování textu…)

Václav Židek se před více než čtyřiceti lety stal aktivním plavcem, maratóncem a otužilcem. Dnes patří mezi pamětníky doby, kdy legendární nestor Oldřich Liška razil tomuto v té době tak unikátnímu sportu cestu k uznání a do podvědomí lidí. Již od samého počátku své sportovní činnosti začal zapisovat a shromažďovat různé příběhy včetně fotografií. O něco později k nim připojil i své zážitky z dálkových plaveb, které byly v této době sportovní kuriozitou a později se staly jedním z hlavních námětů při sepsání knihy SÁM VE VÍRU ZDYMADEL. Vždyť takové postavy jako Alfred Nikodem a jeho žák Oldřich Liška nerozlučně patří ke staré Praze, tak jako v hudbě Karel Hašler, a bylo by škoda, aby jejich jména upadla v zapomnění. 
Přáním autora je, aby tato kniha pomohla těm, kteří ji budou číst, aby alespoň na chvíli zapomněli na své denní starosti a na vše špatné, co obklopuje náš současný svět.
Upřímně by uvítal, kdyby se tato kniha stala alespoň pro některé čtenáře inspirací k něčemu mimořádnému v jejich dalším životě. Pokud tomu tak bude, splní kniha svůj účel. (Pokračování textu…)