Vincenz Priessnitz

Otužování a jeho vývoj
Pod pojmem otužování zpravidla rozumíme činnost, jejímž výsledkem má být schopnost organismu správně a pohotově reagovat na klimatické výkyvy zevního prostředí. Při každodenním životě přichází z jednotlivých vlivů podnebí nejvíce v úvahu sluneční záření a změny teploty. Otužování je tak staré jako lidstvo samo. Člověk v něm zastával jak roli pasivní, když byl přírodou tvrdě a soustavně otužován, neboť jeho odolnost byla podmínkou přežití, tak roli aktivní vždy, když si uvědomil, že mu zvyšování otužilosti přináší výhody.
Ze starověku můžeme vzpomenout Sokrata, který se roku 422 př. n. l. zúčastnil ve věku 48 let válečného tažení. Diogenes Laeterský o něm píše, že byl velmi otužilý. Po celý rok prý chodil bos. Seneca mladší, vychovatel císaře Nerona, byl údajně také velmi otužilý a po celý rok se koupal a plaval v Tibeře.
Z osobností doby nepříliš dávné musíme vzpomenout německého faráře Kneippa (CAPKO, Ján. Základy fyziatrické léčby. Vyd. 1. Praha: Grada, 1998, s. 99), jehož léčebná metoda spočívala v soustavném otužování studenou vodou za pobytu v přírodě. Z té doby se nám zachoval i termín knajpování, což bylo brouzdání ve studené vodě, nebo alespoň v ranní rose. Přejdeme-li státní hranici do Německa poblíž Železné Rudy, narazíme na mělký umělý vodní kanál, který má název Kneipperbach. Na Moravě působil další průkopník otužování, lidový léčitel Vincenz Priessnitz, který byl nazýván „vodní lékař“, ačkoli lékařem nikdy nebyl. Vzpomínáme na něho jako na zakladatele moderního způsobu vodoléčby a založil také léčebný ústav v lázních Jeseník. Po něm dosud nazýváme mokrý obklad, překrytý suchou látkou. Odolnost vůči chladu sledovali velmi pečlivě i čeští lékaři. Dokazovali, že otužování má význam pro prevenci tzv. chorob z nachlazení. Běžné otužování by se mělo stát součástí života každého člověka (ZEMAN, Václav. Adaptace na chlad u člověka: možnosti a hranice. 1. vyd. Praha: Galén, 2006, s. 9). (Pokračování textu…)

Antonín Šlechta

Úvod
Moje práce pojednává o historii a vývoji plavání otužilců, sportovního otužování nebo také zimního plavání, jak zní oficiální název.
Přestože se jedná o sportovní činnost s velikou tradicí, žádné oficiální prameny nejsou k dispozici. Jedná se spíše o novinové útržky, které někdo duchapřítomný zachoval, nebo články publikované pamětníky na internetu.
U nás žádná publikace zabývající se přímo historií zimního plavání nebyla nikdy sepsána. Práce má proto za cíl stručně osvětlit vznik a vývoj tohoto sportu, přiblížit nám jeho největší osobnosti a seznámit nás se stávajícími kluby a oddíly zabývajícími se plaváním v ledové vodě, a to na základě rešerše novinových článků, příspěvků na internetu a oral history s dosud žijícími pamětníky.
Práce je rozdělená do jednotlivých kapitol. Úvod je doplněn o stručný přehled prací, které byly napsány na toto téma. Následuje kapitola určující cíle, úkoly a metody práce. Obecný přehled historie plavání od jeho počátku je stručně popsán v následující kapitole. K otužování se dostává v následující kapitole, kde jsou popsány účinky studené vody na lidské tělo, ať už negativní či pozitivní. Na závěr „první části“ práce je ve stručnosti popsána historie sportovního otužování (zimního plavání). Práce pokračuje samostatnou historií jednotlivých klubů a největších osobností toho sportu, které měli přímý vliv na vývoj plavání v ledové vodě do podoby, kterou známe dnes. Text je doplněn o zajímavé obrázky z tohoto zajímavého sportu.

Stručný přehled o použité literatuře:
Sledování historie vývoje zimního plavání je velice obtížné, protože neexistuje žádná publikace, zabývající se tímto tématem. Mnoho cenných informací bylo získáno přímo v klubech nebo při vzájemných rozhovorech s osobnostmi. Doplňující informace potom byly čerpány z internetových článků, webových stránek jednotlivých oddílů, nebo uchovaných novinových článků v archivu pana Radka Táborského, který shromažďuje informace o dálkovém a zimním plavání od jeho počátku pro své internetové stránky www.plavani.info. (Pokračování textu…)